Posterous theme by Cory Watilo

Filed under: výlet

Středoevropské dojmy

Na sklonku prázdnin jsme se s pár kamarády vypravili do Bratislavy a Budapešti. Maďarsko jsme chtěli navštívit už loni, ale tento výjev většinu lidí (bohužel) odradil:

Na východ! Je zajímavé, že (a asi nejen já) na přeshraniční výlety téměř výhradně jezdím na Západ. Zatímco Britové si létají do Čech užít levné pivo a tak vůbec, až do letošního roku jsem kromě obligátního Řecka a Chorvatska nebyl na východ od Vídně. Místo toho aby člověk jezdil do východního ráje, kde se z kapesného dá pěkně žít, projíždí západní Evropu, kde si nemůže dát ani pivo v hospodě. Marně přemýšlím, čím to je. Západní státy dnes již vypadají vcelku stejně jako my - nebo alespoň Praha - žádné okouzlení splachovacími záchody a ovocem v obchodech. Země na východ od nás nabízejí skoro přesně to, co my pro západní turisty - trochu exotiky, pocit nadřazenosti, že naše HDP je o nějaké to procento vyšší, dobré ceny. Proč tedy Češi hromadně nejezdí na Východ? A nemyslím tím ani tak Slovensko a Maďarsko, které žádným "Východem" nejsou, ale spíše Ukrajinu, Rumunsko, Bulharsko. Proč se Češi bojí jezdit na východ více než Němci k nám? Vede skutečně za našimi hranicemi taková civilizační propast? Bratislava překvapila Hostel, či spíše ubytovna, ve které jsme strávili onu jednu noc v Bratislavě by to naznačoval. Neskutečně špinavé prostředí smrdící nejprve Savem, postupně hlavně špinavými ponožkami, a plné podezřele vypadajících asi dělníků. Jenže aniž bych si to toužil ověřit - podobné ubytovny budou jistě i v Praze a asi i na Západě, prostě jsme si vybrali velmi levné ubytování a neměli úplně šťastnou ruku. Navíc jsem v ní osobně strávil jen asi 5 hodin a převaha dělníků měla velkou výhodu - v deset ráno byla ubytovna liduprázdná a člověk měl klid v koupelně. Bratislava samotná na mě zanechala smíšený, ale celkově pozitivní dojem. Přijeli jsme navečer a nasvícené centrum bylo kouzelné. Opravené, malebné, prostě pěkné. Slyšel jsem, že Bratislava je prý díra, kde nic není. Díra možná, ale s pěkným jádrem. Problémem je asi okamžitý skok z centra na sídliště, Bratislava nemá žádné čtvrti typu Nuslí, Vinohrad a Karlína, které by historickou část města odstínily od paneláků. Má to i svou "výhodu", z těch pár hodin, co jsem v ní strávil, se mi Bratislava zdála být velkým staveništěm. Disponuje spoustou volných ploch a problémy asi nedělají ani památkáři - cokoliv se mezi centrum a sídliště postaví, dojmu z města jen prospěje. Časem by to mohla být velmi moderní a živá metropole. A pak snad něco udělá i s tím svým hradem, který zdálky vypadal zajímavě a zblízka naprosto zdevastovaně. Zklamalo mě jídlo. Těšil jsem se na nějakou pěknou typickou slovenskou krčmu a ačkoliv jsme měli místní průvodkyně, skončili jsme v jakési "smíchovské" hospodě se Staropramenem. Nevadí, halušky ochutnám příště. Zajímavé je, že podobný problém jsem pak měl i v Budapešti. Všude samá pizza, gyros, McDonald, ale nějaké lokální jídlo ne. Ale ono to tak asi je i v Praze, kdybych nevěděl, kam jít, náhodným blouděním bych pravděpodobně také neuspěl. Zvláštní. Globalizované. Maďarští Slováci, nebo Slovenští Maďaři? Na cestě dál do Budapešti, kde jsme strávili tři noci, jsme se podívali také do Komárna. Přímo v centru si zde postavili jakési disneylandové městečko, kde každý dům má připomínat sloh nějakého státu. Je to pochopitelně příšerný kýč, ale asi to funguje - jinak bychom se tam ani nezastavili. Větším zážitkem z Komárma pro mě však bylo, že mě zde prakticky každý oslovoval nejprve maďarsky. Nevím, jaký je poměr Maďarů a Slováků na jihu, ale vidět takto jazykově rozdělené město je zvláštní. Moc nevěřím, že to tak může dlouhodobě fungovat. A těžko tomu nějak pomůže integrace EU, i kdyby byla naprosto úspěšná. Zážitek z metra Budapešť mě překvapila nejvíce svou velikostí. Myslel jsem si, že bude asi na úrovni Prahy, namísto toho se mi zdála větší než Vídeň. Hostel jsme si tentokrát vybrali skvěle - čistý a poblíž metra. Právě v metru nás Budapešť přivítala hned ráno s velmi "otevřenou náručí". S Maďary se je těžké domluvit. Rozumět se jim nedá a anglicky nepromluví téměř vůbec. Kromě toho na mě působili dosti nepříjemně a neochotně (a Maďarky nejsou vůbec tak pěkné jako Slovenky, abych přidal další povrchní soud. :-)). Když jsme si v metru kupovali lístky, nebyli jsme prodavačce schopni vysvětlit, co vlastně chceme. Část z nás vytrvala a dostala oranžové lístky, část si šla hrát s automatem a dostala bílé. Cena byla přibližně stejná, podle názvu "single ticket" a "metro ticket" jsme usoudili, že oranžový funguje všude a bílý je jen do metra. O čtyři stanice dál se nám stala dosti typická věc - chytili nás revizoři. A zjistilo se, že bílý lístek je sice jen do metra, ale také jen na tři stanice. Revizorky byly ovšem neoblomné, vysvětlení slyšet nechtěly, anglicky moc nehovořily, zato vyhrožovaly policií. Tři z nás tak nakonec skutečně pokutu 5000 forintů (něco přes 500 Kč) zaplatili a Budapešt začala dosti hořce. Nemohu si pomoct, ale stále mi to připadá absurdní. Ani zpětně jsme na žádném plakátu informaci o tomto omezení nedohledali, pro maďarsky nehovořící turisty je prostě nedostupná. Všichni jsme lístek měli a jen část špatný - zjevně jsme nechtěli podvádět. Prošvihli jsme to o jednu stanici. Jakkoliv revizorky postupovaly legálně, výsledkem je špatný dojem, který na nás Maďarsko udělalo, a to jej pravděpodobně bude stát váce než těch 15 tisíc forintů. Buzerovat takovýmto způsobem turisty je prostě nepochopitelné. Jediným vysvětlením by snad mohlo být, že nás považovaly za Slováky. Opravdu by mě zajímalo, jestli podobně striktně se ke zmateným cizincům chovají i v Praze a jinde. Jsou to podobně zbytečné detaily, které mohou další návštěvníky odradit. Historismus místo historie? Dunaj je krásná. Mosty jsou krásné. Palác i parlament jsou v celé své velikosti krásné a dominantní. Budapešť je pěkné město. Překvapivě však není ani trochu historické. Nenarazili jsme snad na jedinou stavbu, která by byla starší než 200 let. Vedle zmíněný neocosi vypadá centrum Budapešti jako velká Pařížská nebo malá Paříž. Není to a priori špatně, jen je pak vtipné smát se Američanům, že jejich města nemají žádnou architekturu, že nemají žádnou historii. Dvě tváře Maďarska Když jsme šli okolo parlamentu, všude okolo byly zátarasy. Nijak nás to neudivilo, v Paříži jsou také všude, není to nic nezvyklého. Zaujalo nás až to, že z vnejší strany byla k zátarasům připevněna železná konstrukce ležící na zemi. Její účel je jednoduchý - kdyby se někdo tlačil, aby zátarasy povalil, vlastní vahou tomu zabrání. Podobná zařízení se v Budapeště jednoduše nepoužívají jen na okrasu. Ještě více šokujícím dojmem působil památník osvobození Rudou armádou. Už samotný fakt, že zde stále stojí - včetně velké zlaté pěticípé hvězdy na vrcholu - je dost překvapivý. Že je však kolem dokola s jedním malým průchodem ve vzdálenosti 3, 4 metrů obehnán stejnými zátarasy jako budova parlamentu a že uvnitř kruhu neustále chodí dva policisté je zvláštní pohled. Budapešť na pohled vypadá jako naprosto normální metropole normálního státu. Je těžké představit si, že by zde snad mohlo v nedávné době probíhat tak šílené věci jako na videu níže. Že je Maďarsko ekonomicky na dně není na ulici nijak poznat. Že nezanedbatelné množství lidí sympatizuje s fašizujícím hnutím téměř také ne. Jen podobné obrázky dávají vědět, že jsme si jen vybrali klidnější období. A chce se mi říct: díky, že u nás tím nejhorším jsou jen zahnívající komunisté.

Palác mne trochu zklamal, zdálky vypadal lépe. Chyběla mu nějaká dominanta, nějaký ten kostel či jiná výrazná stavba, kterou by člověk mohl navštívit s dobrým pocitem turisty. Vedlejší Rybářská bašta byla nádherná. Bohužel 3 metry vedle stojí hotel Hilton vypadající trochu jako Citibank v Dejvicích. Proč se podobné věci nikdy neboří? Je to tak strašně drahé? A ještě jedna otázka - proč v Budapešti není skoro žádná připomínka dlouhé nadvlády Turků, to se nic v té době nepostavilo? Vyhlášené jsou budapešťské termální lázně. Moc jsem se na ně po celém dni chození těšil, bohužel jsme do nich nakonec nešli. V těch, které jsme si vybrali, byl zrovna jen pánský den, což bylo přijatelné jen pro těsnou menšinu z nás. Škoda, stejně jako nenavštívená tržnice je to zážitek ponechaný na příští návštěvu. Dva dny na turisticky zběžné projití Budapešti se nakonec ukázaly jako málo, je to holt příliš velké město. V Maďarsku je trochu levněji než u nás. A dostupnost všeho ve stejné míře jako doma byl zvláštní pocit. Stejně jako obchody s českým zbožím. Nejen častý alkohol (v Maďarsku jede hlavně Kozel, v porovnání s místní hvězdou Dreherem je to opravdu pochopitelné), ale třeba i obyčejné mléko, jogurt, bageta... Střední Evropa je asi přeci jen společný trh. A platí to i opačně - čabajka, kterou jsem si přivezl jako suvenýr, je naprosto stejná, kterou člověk sežene téměř v každém českém obchodě. Mám z výletu dobrý pocit, rád bych se podíval i dál, snad příští léto. Pokud může být takový zážitek výlet na tak blízké Slovensko a Maďarsko, bylo by třeba Turecko jistě úžasné.

Co jsem ve Varech (ne)viděl

Trochu s odstupem, ale přesto bych se rád podělil o své dojmy z festivalu. Ačkoliv jsem původně neplánoval trávit v kinech veškerý čas a trochu si taky projít okolí, nevlídné počasí nakonec způsobilo, že jsem během šesti dnů nakonec šel na 16 filmů. Čímž asi netrhám žádné rekordy, ale přesto mi ty desítky hodin promítání stačí k tomu, abych měl zážitek z jednotlivých kusů řádně promíchaný. Až na výjimky mě ovšem filmy dost zklamaly. Nemůžu si ale stežovat, nebyl jsem předem připraven, které snímky stojí za to vidět, ani jsem si pořádně nezjistil, jak probíhá získávání vstupenek. První chyba se projevila tak, že jsme filmy vybírali podle těch tří vět v katalogu, které většinou neříkají vůbec nic a řekl bych, že často přímo klamou. To je tak, když z celé nabídky mi něco říkal jen Hostel II a nový Lynch. Pomohly až většinou náhodné tipy, které člověk zaslechl. Na představení se je možné dostat v zásadě hlavně dvěma způsoby. Buď rezervací na festivalový pas den předem, nebo vystáním neobsazených míst těsně před promítáním. Nemám to s čím srovnat, ale podle ohlasů byl tento ročník co se návštěvnosti snad "nejhorší" vůbec. Rezervace navíc začínaly v 7 hodin ráno a jelikož jsme nebydleli přímo ve Varech, jezdit kvůli tomu každý den na pokladnu do Thermalu prostě nešlo. Jedinou možností byla tedy SMS rezervace, do které byla uvolněna asi třetina lístků. Problémem bylo, že se nám povedla vlastně jen jednou - údajně to obecně zlobilo a navíc bylo třeba posílat skutečně těsně po sedmé, v 7:01 už bylo často vyprodáno. Pro nás to však znamenalo, že když jsme okolo poledne dorazili do Varů, zbývala volná místa většinou už jen na vesměs odpad. A jelikož jsme vystávání lístků před zahájením neměli ozkoušené, raději jsme vzali cokoliv. Rozčarování z filmů mi přivodilo dočasnou krizi sebevědomí. Když jsem ani pátý film v řadě vůbec nepochopil, začal jsem si říkat, že z nás dvou to asi nebude ten film, kdo je hloupý. Podobný dojem jsem měl, když jsem na Febiofestu šel na doporučení Retala na film 29 palem a nějak naprosto nepochopil jeho smysl. To tak člověk kouká, kouká a začíná být svou neschopností najít si v těch obrázcích cokoliv hrozně iritovaný, pořád čeká, že to ještě přijde, půl hodiny před konce přestává věřit, nakonec bum - nějaká nepochopitelná scéna, titulky, zoufalství nad svým osudem. Díval jsem se však, jaké je nakonec pořadí divácké oblíbenosti a docela se uklidnil. Až na výjimky jsme skutečně nechodili na populární věci. Zrníčko pochybností však stále zůstává v podobě oceněného Ping pongu. Noise Snímkem na rozjezd byl australský Noise. Příběh o brutální vraždě v metru a obyčejném policajtovi, kterému zvoní v uších. Pár pěkných vtipů, příběh trochu bloudivý. Od kina čekám buď skvělý příběh, nebo alespoň nějakou silnou atmosféru, protože třeba u onoho Lynche si člověk musí vystačit jen s ní. Když jsem odcházel z Noise, neodnášel jsem si nic, vlastně jsem do pár hodin téměř zapomněl, o čem že to bylo. The Hottest State Zajímavě začínající příběh o klukovi, kterému dá nějaká holka košem, posléze mi to nepřišlo příliš věrohodné, zato strašně dlouhé a nakonec snad i nudné. Ping pong Kluk jede na prázdniny za strýcem do domu, kde asi žila jeho rodina, než se otec oběsil a matka se svým bratrem kvůli majetku rozhádala. Hraje ping pong s bratrancem, který pije rum a neudělá zkoušky na konzervatoř, téměř se vykoupá v toxické nádrži, vyspí se s tetou, opraví bazén, utopí v něm jejich psa a odjede. Možná má film sdělit i něco víc, než co se mi vešlo do této věty, bohužel někomu jinému než mně. Schröders wunderbare Welt Německá komedie z chudého pomezí východního Německa, Česka a Polska. Zápletka stavby velkého zábavního parku namísto opuštěného lomu má sloužit k jakési analýze vztahů těchto tří národů, moc se mu to ale myslím nedaří. Záplava zběsilých vtipů či alespoň pokusů o ně jakoukoliv myšlenku zabíjí. Na druhou stranu byl to první film, na kterém jsem se docela nasmál, takže proč ne. Do kina bych na to nešel, ale jestli to jednou bude v televizi, klidně nepřepínejte. Klopka Srbský snímek o chlapci, který má srdeční chorobu, respektive jeho rodině, která nemá na operaci, respektive zoufalém otci, které pro sehnání peněz je ochoten udělat cokoliv. V detailech trochu nevěrohodné, celkově výborný film, jeden z mála, které se mi opravdu moc líbily. Zvláště jelikož docela drsně ukazuje pravděpodobnou srbskou realitu ekonomické transformace, která zde jistě probíhá o dost drsněji než u nás. Navíc pěkně natočené. Foster Child Filipínský film zachycující jeden den v životě pěstounské rodiny. Nestihli jsme ho včas, což je asi částečnou příčinou, proč jsem nechytil ani po 45 minutách žádnou dějovou nit. Pořád tam křičely nějaké děti a jednotlivé postavy se mi nedařilo identifikovat. Ve výsledném pořadí dopadl docela dobře, tak jej nechci příliš hanit, zvláště když jsem jej ani nedokoukal. Centochiodi Vyučující filosofie, který probodá hřeby sto knih z univerzitní knihovny, odjede žít v rozpadlém brlohu, stane se pro místní "domorodce" "Ježíšem" a po dopadení vysvětluje, že všechny knihy světa nemají větší hodnotu než jedna káva vypitá s přítelem. Poselství snímku mi však stejně zůstalo dost ukryto. Přitom jsem se na něj podle popisku dost těšil, bohužel další z nepochopených. In 3 Tagen bist du tot Rakouský "horor", který byl zařazen do výběru kritiků Variety. Podle mě jen ukázka toho, jak se v Evropě filmy s komerčními ambicemi - což by horor mít měl - nějak nedaří točit. Oznámení smrti esemeskou, upižlání hlavy jedné z obětí o hranu akvárka... ne, opravdu nic děsivého. Ve spojení s naprosto nesmyslným jednáním všech postav to v publiku vyvolávalo salvy smíchu, přitom film zjevně neměl být parodií, zas tak zábavný nebyl. Trapné. True North Úžasný snímek o rybářích pašujících čínské emigranty do Británie. Nechci prozradit nic víc, protože doporučuji si film nějak sehnat a pustit. Irská hudba, ponuré záběry lodi zmítané ve vlnách, šokující závěr při kterém musí zamrazit. Jasný děj, poměrně jasné motivace postav, dobře zahrané, týkající se tématu, nad kterým se stojí za to zamyslet. Jedním slovem - skvělé. Dolina Maďarský absurdní film, který má asi nějak ukázat absurdity totality. Pro mě dvě hodiny trápení, kdy jsem přes usilovnou snahu z oné alegorie nedokázal nic vydolovat. Mimořádně podivná věc. Když se ptal po skončení známých, většina se tvářila, že to nebylo tak špatné a má krize sebevědomí byla na vrcholu. Kamarád mi pak naštěstí pověděl, že u toho třikrát usnul. Tak jsem se mohl uklidnit, že nejsem jediný na celém světě, kdo Dolinu nechápe. Kdybyste snad o to měli zájem - muž s PDAčkem přijede do jakési rodné enklávy mezi Maďarskem a Rumunskem, kde vládnou jakýsi kněží s umělými bradkami a život je něco mezi středověkem a komunismem. Má vyzvednou kosti svého otce a zase zmizet, bez nich se vrátit nemůže, protože by ho jakýsi tajemný bratr zabil. Oni mu jej nechtějí dát, pak že jo, nakonec že ne. Mezitím proběhnou dva podivné vedlejší příběhy, hrdina pozná svou matku, povídá si o otci a momentálně zaostalý z Vesničko má středisková je asi otráven. Tu ya de hun shi Pro mě velké překvapení - mimořádný mongolský snímek o milující manželce, která se musí rozvést s ochrnutým mužem, protože by nezvládla uživit rodinu, ačkoliv takový popis je dosti zjednodušený. Velmi zajímavé, vzhledem k původu a životním podmínkám trošičku legrační, ale hlavně takové blízké. Podobný příběh zasazený do trochu jiného rámečku by klidně mohl být natočen i v Evropě, z (nejen) asijských filmů nejvíce pochopitelný. The elephant and the Sea Poměrně záhy jsem sledování tohoto malajského filmu vzdal, tak nemůžu řádně hodnotit. Nebylo v něm minimálně ze začátku ani moře ani slon, zato rozbité auto, mrtvá matka a nudle s chobotnicí, po které se jedné postavě udělá zle. Ruch, nudle, divný děj, možná se to časem vyjasnilo, ale nechtěl jsem riskovat další zklamání. Tumšie brieži Lotyšsko, autonehoda, nevěra, střílení jelenů. Nebýt scény s nahými prozpěvujícími si Němci zavřenými v mrazáku na maso, by to byl úplně ztracený čas. Umělecké a nezávislé jak jen něco může být. Black Sheep Pecka festivalu, novozélandský film, který by klidně mohl do normánlí distribuce a musel by mít velký úspěch. Parodie na horor a nejzábavnější věc od Borata, podle mě navíc ještě daleko lepší. Vtipné od začátku až do konce, svižně, každá jednotlivá scéna, jeden vtip za druhým. Zmutované ovečky žerou lidi a dělají z nich ovčí zombie. Proti nim kluk s fóbií proti ovcím a ekologická aktivistka. Část zábavy asi tvořily reakce vyprodaného velkého sálu, ostatně když první salvu smíchu a potlesku vyvolá i nevinné zabečení v samotném úvodu filmu, nemůže se vám nelíbit. Ovšem už jen kvůli tomuhle snímku stála za to přetrpět to všechno ostatní. Lady Chatterley Snad dobrý film, ovšem asi nemířený na mě. Zdálo se mi, že úplně bez děje, ale podle podílu žen v publiku asi skutečně cílil na jinou skupinu diváků. Dal by se přečkat, akorát ta délka - přes 2,5 hodiny - na mě byla po všech těch dnech už trochu moc. Jin tian de yu zen me yang? Příběh čínského scénáristy prolnutý s příběhem jeho postavy se špetkou dokumentárního pohledu. V zásadě bez děje a s asi úplně jiným poselstvím, než jaké jsem si odnesl já, ale příjemné zakončení, pěkná hudba, měl jsem z něj jednoduše příjemný pocit. Mohl by být o krizi identity v rychle se měnící Číně, mohl by být ale také o něčem úplně jiném, prostě se mi líbil.

Těším se do Varů

Na festivalu ve Varech jsem byl jen jednou a jen na jeden den, přesto si na to pamatuji jako na velmi příjemný výlet. A to přesto, že při cestě zpátky jsme čekali skoro dvě hodiny na nádraží, protože autobus byl úplně plný. Letos se tam chystám na podstatně déle a věřím, že to bude minimálně stejně skvělé jako minule. Podle Feedburneru má tenhle blog ve čtečce něco přes 50 lidí. Z nich věřím takových 5-10 alespoň na chvíli do Varů zavítá. Rád potkám kohokoliv známého i neznámého, budu na místě od 28. do 5., takže pokud máte stejný cíl, ozvěte se.