Po dlouhé době jsem si koupil nějakou knihu. Chodím do knihkupectví rád, ale většinou si na všechno počkám a půjčím z knihovny - máloco člověk po prvním přečtení opět otevře, tak proč to někde skladovat a platit. Tentokrát jsem zavadil o Klausovu knihu
Modrá, nikoli zelená planeta. Co je ohroženo: klima, nebo svoboda? Přesně takové věci si má smysl kupovat, protože se jedná o úplně nový titul a má vysoce aktuální smysl. Dvě stovky za onu útlou knížku v drobném formátu a s písmem pro slabozraké až bezzraké jsou sice naprosto nepřiměřené, ale budiž.
Přečíst si Klausův pohled na globální oteplování, vesmír a vůbec mě motivovala trochu jízlivá touha zjistit, jestli to bude opravdu taková slátatina jakou jméno autora i téma slibují. Nevím přitom, do jaké míry je můj výsledný dojem určen názorem, který jsem si na knihu udělal ještě než ji vůbec otevřel. Ovšem i když člověk trpí předsudky, občas je o to více překvapen. Klaus nepřekvapil ani v nejmenším.
V kostce
Kdybych měl celou obsah celé knihy shrnout do jedné věty, vypadala by asi jako: Arogantní útok na kohokoliv, kdo jen slůvkem zavadí o pojem
globální oteplování, patlající dohromady spoustu vytržených citátů vesměs pochybných autorit popírajících samotnou existenci oteplování jako výsledku lidské činnosti a pár nijak či velmi slabě podložených argumentů, proč se globálního oteplování ani jiných problémů spojených s přírodou společnost rozhodně nemusí obávat. Přičemž si nejsem jist, jestli by si tak dlouhou větu vůbec zasloužila.
Agresivní arogance
Arogance je knihou doslova nasáklá. Myslím, že jen velmi těžko najdete jednu jedinou stránku, která by někoho nezasměšňovala a neurážela. Typická větička za všechny:
"Tito lidé nechápou opravdu vůbec nic." Obzvláště půvabné jsou pak prokládané citáty, vždy patřičně označené usmívajícím se či mračícím se smajlíkem podle správnosti obsahu. Klausovi se povedlo najít opravdu pěkné věci, které z lidí s obavami o životní prostředí dělají téměř šílence toužící vyhladit lidstvo.
Environmentalismus jako fašizující marxismus
Hned na prvních stránkách se dozvíme, že Václav Klaus
"už není jenom znepokojen... i on se už zlobí" a že souboj s environmentalismem chápa jako klíčový politický střet naší doby. Tato ideologie prý představuje
"největším ohrožení svobody, demokracie, tržní ekonomiky a prosperity". Je tak trochu jako marxismus se snahou o globální plánování, ale také trošku jako fašismus. A je na asi tak stejné úrovni nebezpečnosti jako občanská společnost a europeismus. Klaus nezapomíná ani zmínit svou oblíbenou tezi, že žádné stírání hranic mezi pravicí a levicí neexistuje, že pravice se jako zastánce svobody musí novému zelenému levičáctví postavit.
Pochybné zdroje
Vedle arogance je kniha protchnuta zdůrazňováním vědecké erudice autora. Již v úvodu se dozvíme, s kým vším si Klaus před sepsáním knihy dopisoval. Následně nepopírá, že kniha má spíše kompilační charakter a místo nějakého vlastního výzkumu dává dohromady informace z různých zdrojů. A zde je další slabá stránka této publikace. Z velké části je postavena na vybraných článcích a knížkách lidí, kteří mají na problematiku stejný názor jako Václav Klaus. Že se jedná o lidi z převážně okraje vědeckého světa svědčí zvláště česká jména. Vedle několika mně neznámých lidí z okolí
think-tanků ODS - resp. Václava Klause - to je Martin Říman nebo velmi kontrovérzní Ivan Brezina.
Klaus spíše jako klimatolog než ekonom
Klaus velmi logicky vysvětluje, proč jako ekonom má právo vyjadřovat se i k takovým tématům. Ekonomie je vědou o lidském chování, o jejich rozhování. Má proto co říci k jakékoliv oblasti, která se nějak týká lidské aktivity. Kdyby se jeho dílo tohoto argumentu řídilo, mohlo by být přínosné. Opravdu bych si rád přečetl, jak se na dva problémy, které si Klaus vybral - globální oteplování a docházejí surovin - dívá nějaký specializovaný ekonom. Bohužel Václavu Klausovi je role ekonoma malá a místo toho se pouští na pole klimatologie. Ačkoliv to na prvních stránkách popírá, jeho kniha je zejména zaměřena na vyvracování mýtu globálního oteplování a všeho okolo. Ilustrativní je výrok:
"Problematika globálního oteplování je totiž více záležitostí věd společenských než věd přírodních, jde v ní více o člověka a jeho svobodu než o desetiny stupně Celsia pohybu průměrných teplot." Pokud by Klaus akceptoval svou roli ekonoma, nemohl by nikdy tímto způsobem o pohybech teplot hovořit. Jako ekonom nemá právo hodnotit data získávaná klimatology. Má právo uvažovat nad důsledky předvídaných změn, má právo vypočítat jejich ekonomické důsledky, má právo uvažovat o nástrojích, jak a jestli vůbec nasměrovat lidi správným směrem. Nemá právo zpochybňovat závažnost dat, která nejsou určena pro ekonomickou analýzu.
Nebojme se, ono se něco najde
Otázku neobnovitelných zdrojů Klaus řeší jednoduchým argumentem. Cituje Aransona:
"zásoba zdrojů se zvětšuje s naší zásobou vědomostí". A tvrdí, že onen lidských zdroj, který produkuje nové technologie, potřebuje jedině svobodu. Žádné přirozené limity prý lidské poznání nemá. Ceny jsou přitom určovány vzácností surovin, takže vše pěkně hladce funguje a zdroje jsou alokovány přesně na ty účely, na které to je efektivní. S vyčerpáváním jednoho zdroje dochází k přechodu na další, a tak je nesmyslné se nyní uměle a netržně orientovat na drahé zdroje typu větrníků. Environmentalistům přisuzuje maximalizaci averze k riziku, kdy bez ohledu na trade-off (
něco za něco) chtějí za každou cenu opustit neobnovitelné zdroje v hrůze před jejich vyčerpáním. Je skutečně absurdní, že namísto jaderné energetiky si nyní zcela zbytečně osazujeme jakékoliv volné vhodné místečko větrnými elektrárnami, ačkoliv nikdy nebudou moci dodat žádné významné procento energie. Teze
nemusíme nic dělat, on to někdo vymyslí je však vskutku bezstarostná. Budiž, ovšem je to již trochu obehraná argumentace. Nijak než na základě historické zkušenosti není zdůvodněno, proč by onen klíčový vědecký objev měl skutečně přijít v tu správnou dobu, proč bychom se neměli trochu obávat a radši zkusit výzkum trochu popohnat a vyčerpávání zpomalit. Tato otázka se mi vůbec nezdá triviální a Klaus ji jednoduše neřeší.
Neotepluje se. Pokud ano, je to normální. Pokud ne, nemůžeme za to.
Část věnovaná globálnímu oteplování je určena přesvědčením, že na toto téma žádný vědecký konsensus neexistuje. Diskuse je prý jen řízena malou uřevanou menšinou. Vzhledem k výběru lidí, o něž Klaus tuto svou tezi opírá, to nepovažuji za pravdivé. Ale i kdyby - pro ekonoma by tato otázka neměla být zásadní. Pokud k žádným klimatickým změnám nedochází, nemá o čem přemýšlet. Pokud se klimatologové domnívají, že k nim dochází, může zvážit jejich důsledky a hodnotit účelnost různých opatření vzhledem k jejich předpokládanému dopadu na vývoj klimatu. Celá tato přírodovědná oblast by však měla být mimo jeho oblast zájmu.
Místo toho Klaus vyjmenovává těch několik názorů, které globální oteplování tak či onak zlehčují. První variantou je, že se jedná o přirozený proces bez významného přispění člověka. Životní prostředí prý není statické, neexistuje žádný optimální stav, který bychom měli za každou cenu udržet. Podobně mimochodem Klaus zpochybňuje problematičnost vymírání některých přírodních druhů - prý to je jen přizpůsobování na nové podmínky ze kterých někdo těží a někdo ne a podobně to probíhá po celé dějiny Země. Klaus se tak pouští do dalšího tématu, které by nemělo být v jeho hledáčku, neřeší přitom otázku rychlosti adaptace a evoluce.
Další variantou je, že ke změnám člověk opravdu přispívá, ale rozhodně nebudou tak drastické a možná na nich i lidstvo vydělá. Klaus si dokonce dovoluje hodnotit, která z prognóz vývoje teploty je
"smysluplnější" a neopomene zmínit oblíbený argument pozitivního efektu oteplení v podobě obyvatelné Sibiře. Ironicky působí kritika manipulací environmentalistů s fakty, například v podobě grafů s malým měřítkem. Když se jistá část grafu vyřízne a natáhne, působí pak změny daleko výrazněji - uváděn je příklad vývoje průměrné teploty od roku 1880. Vtipné je, že i bez manipulace jasně ukazuje, že v posledních 30 letech dochází k nárůstu teploty, který je vzhledem k onomu časovému období ojedinělý. Klaus pak u jiného grafu používá podobně manipulativní techniku. Graf s vypouštěnými emisemi je počítán s objemem emis na hlavu a skutečně ukazuje, že se v tomto ohledu posledních několik desetiletí nemění. Že se však mezitím lidstvo podstatně rozmnožilo Klaus nijak neřeší. Svou tezi, že ekonomický rozvoj znamená lepší životní prostředí, tím má potvrzenu.
Externality neexistují
V celé knize zazní jen jedinkrát slovo externalita. Klaus se přitom nijak nemáhá s objasněním ekonomického pohledu na tento jev. Právě externality se zdají být velmi zajímavým tématem, které právě s životním prostředí mají hodně společného a věřím, že se jimi řada ekonomů zabývá. Klaus se s nimi vypořádal jedním odstavcem. Externality prý světu nedominují, jejich význam je malý a prostě je není potřeba řešit.
Diskontování
Místo toho je samostatná kapitola věnována diskontování, tedy představě, že budoucnost je méně významná než přítomnost a podle toho bychom k ní měli přistupovat. Abych se přiznal, tuto část jsem příliš nepochopil, za což jsem rád. Doufal jsem, že kniha bude plná podobných ekonomických konstrukcí, nejen obehraných klišé. Pokusím se o diskontování trochu vzdělat. Pokud tomu rozumím, je to odvozeno od přístupu k penězům. Mít dnes sto korun pro vás nemá stejnou hodnotu jako mít sto korun za rok, cena peněz v čase je v zásadě určena úrokovou mírou. Jak se to dá našroubovat na "mít dnes obyvatelnou zemi a mít obyvatelnou zemi za sto let" sice netuším, ale asi to bude zajímavé.
Anarchista Klaus
Konečně klíčovou slabinou Klausovy knihy je ona adorace svobody. Tu si přitom nijak nedefinuje a není tedy zcela jisté, co má vlastně na mysli. Pravděpodobně to má něco společného s právem na libovolnou spotřebu čehokoliv, dokud na to mám peníze, a právem na špinění svého okolí v neregulované míře. Je však něco takového ještě možné považovat jen za liberální? Oblíbená středoškolská poučka zní:
"Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého." Jakkoliv se mi zdá vratká, že působení klimatických změn je onou hranice se zdá být docela přirozené. Klaus přitom svůj až anarchistický přístup připisuje Hayekovi s Misesem. Ani ti však přece nepopírají užitečnost institucí udržujících systém. Ostatně takovou je třeba i policie, Klausova "svoboda" vypadá spíše jako džungle. Kvaziliberální popírání užitečnosti jakékoli centrální regulační role státu je od "prezidenta" zvláště ironické. Stálo by jistě za to dozvědět se Klausův názor na freony, ozónovou díru a způsob, jak se ji podařilo vyřešit. To jsou totiž právě ty externality, které tak jednoduše ignoruje.
Nedělejme nic. Nebo možná přeci jen něco.
V závěrečné kapitole nazvané Co dělat? si Klaus okamžitě odpovídá - nic. Oproti svému předchozímu anarchismu však něco přeci jen nadhazuje. Píše:
"Zhasínejme žárovky. Nezahlcujme se zbytečnýmy "gadgets". Nemějme největší možná auta. Neříkejme veřejné dopravě "socka", což mě osobně opravdu uráží." A zmiňuje také zážitek z Japonska, kde mu nabídli francouzskou vodu Evian. Nejsou to však vše příklady oné nejlepší možné efektivity zajištěné oním bezchybným trhem? Není jsou to právě tržní ceny, které vedou v Evropě k prodeji mobilů, které byly vyrobené v Asii a smontované v Americe? Není to ten důvod, proč dovážíme hrušky z Číny, hovězí z Argentiny a pivo z Austrálie? Není závěr knihy tak trochu nekonzistentní s předchozím obsahem?
Špatné jméno ekonomie
Jsem přesvědčen, že Klausovu knížku nebude brát téměř nikdo vážně a přímo nic neovlivní. Problém vidím v něčem jiném. Václav Klaus je veřejností vnímán jako profesor Ekonom. Tato společenská věda je přitom jeho činností zprofanovávána, Václav Klaus je právě onou hlasitou menšinou, o které v knize píše. Ekologickými tématy se seriózně zabývá spousta ekonomů, u nás je však slyšet pouze Klause se svou propagandistickou publikací rozsahu delšího letáku. Vůči ekonomii to není fér. Modrou planetu by si však rozhodně měl přečíst každý poslanec a senátor, který bude příští rok rozhodovat v prezidentské volbě. Ke knížce je jako příloha přidána odpověď na otázky amerického Kongresu, která se nese ve stejném duchu arogance a ignorování nehodících se argumentů a názorů. Doufejme, že to nikdo nečetl.
Václav Klaus na jednom místě cituje Luboše Motla
"k oteplování dochází nejen na Zemi, ale také na Marsu, Jupiteru, Saturnu, dokonce i na Plutu". A komentuje to:
"Jeden můj přítel mi řekl, že je-li to pravda, je zbytečné psát tuto knihu. Stačilo by na 100 stránkách dokola opakovat tuto jedinou větu." Jeho přítel měl pravdu. Opakovat na sto stránkách tuto větu by rozhodně nemělo o mnoho menší přínos.
