Svaťák před maturitou jsem strávil posloucháním Streamline ve smyčce. Nevím, jak jsem se k té písničce dostal, každopádně je to stále má nejoblíbenější, co se techna týče. Letos jsem si Streamline po čase opět několikrát pustil a zkusil vypátrat, jaký je její původ a jestli bych nenašel něco obdobného. Last.fm moc nezafungovalo, sice nabízí Darudeho a ještě jednu podobnou písničku, ale celkově se do mého vkusu ani do žánru moc netrefilo. Tak jsem zkusil Wiki, která nezklamala. Dozvěděl jsem se, že Streamline patří do subžánru makina, který je převážně španělský. A také že se známá stala po uvedení jedné reklamy na Pepsi: Co to je makina a jak se odlišuje od jiného techna? Vlastně netuším. Wiki píše: "The Spanish electro sound is usually characterized by its synthesized pads and has a weaker yet higher octave, a punchier kick drum than the similar UK produced tracks." Každopádně výsledek je skvělý. Na YouTube jsem ale našel pěkné vysvětlující video rozdělující hudbu podle počtu tuců za minutu. Makina je okolo těch 180, zajímavý jumpstyle okolo 140. Zajímavý proto, že je spojen s velmi intenzivním poskakovaním, respektive tancem. Tohle by mě opravdu bavilo: Výš už je speedcore a extratone. Tady už ztrácím pocit, že poslouchám hudbu. Ale na nějaký "koncert" bych se šel podívat, musí to být vtipné prostředí. Přes 300 pohybů za minutu neudělá nikdo. Takže trsání vypadá takto: Ale zpět k makině. Jestli se vám líbí Streamline, podobnou hudbu najdeš na Makinalive a Makinamania v podobě jakýchsi online rádií. Už existuje i podle všeho první český tvůrce - Mr. Tommy. Některé jeho písničky jsou opravdu skvělé, doporučuji Vltavu a Slavonic Dance. Něco se dá najít také na YouTube, mé tři nejoblíbenější: A na závěr ještě jedna návyková a snad nedokončitelná hra využívající Streamline.

Tweet

Zdá se, že hospody bez nepřetržitě zapnuté plazmy na stěně brzy zcela vyhynou. Bez Očka s vypnutým zvukem je hospoda odepsaná. Myslel jsem si, že se jedná jen o nějakou pražskou módu, ale když jsem na plazmu narazil i v hospodě 4. cenové kategorie poblíž Adršpaských skal (smažák 45, pivo 17, kromě 5 evidentně místních chasníků prázdno, přesto silně zakouřeno), došlo mi, že je konec. Z jakéhosi důvodu je mít hospodu bez onoho magického rámečku prostě faux pas. V Negativu (asi nejlepší posezení poblíž podolského bazénu) mě ale včera pořádně překvapili. Místo klasické kombinace hudba z CDčka + zcela nesouvisející videoklipy na Očku, měli celou dobu puštěnou čété dvojku. Tentokrát žádné potěšení z poslechu Rammstein mixnutých s půlkou klipu 50 Centa a půlkou Madonny. "Aha, asi bude fotbal", napadlo tuším Lukáše. Nebyl. Dávali dokument o natáčení nového českého filmu M. Pavlátové a následně pořad Historie.cs: 1938 - opevnění a mobilizace. Existují nové odpovědi na starou otázku - mohli jsme se bránit? Se zvukovým doprovodem jsem se však nespletl, tradičně ztlumená televize a hudba z CDčka vydržela. Nebylo to vůbec špatné, pozorovat diskusi historiků ohryzávajících obroučky brýlí a střídavě vehementně kývajících hlavou do různých stran bylo po jistou dobu zábavné. Jen jsem nezjistil, jestli jsme se tedy bránit měli, nebo ne. Dokázal by mi někdo otevřít oči a vysvětlit, proč jsou ty pohyblivé obrázky tak důležité? Jsou plazmové televize jakýmsi obrazem 2.0? Mohl bych si zageneralizovat a s výrazem váženého hosta Historie.cs prohlásit, že dnešní lidé mají rádi jen povrchní, masivní vjemy? To by snad vysvětlovalo, proč přidat do prostředí hospody kromě často všepřehlušující hudby na pozadí ještě jedno vesele blikající Očko. Život je tak krátký, člověk si jej musí vychutnat - a má plných 5 smyslů. K pití a povídání přece ještě můžeme zvládnout poslouchat muziku a sledovat televizi. Až zlevní Surface, dojde i na hmat. Žij naplno!

Tweet

Páteční Lidovky: 11. Liberec - šance na záchranu: 95 % 12. Kladno - šance na záchranu: 40 % 13. Žižkov - šance na záchranu: 65 % 14. Jablonec - šance na záchranu: 70 % 15. Bohemians 1905 - šance na záchranu: 50 % 16. Most - šance na záchranu: 35 % Neboli se sporťáci Lidovek domnívají, že letos nesestoupí pouhé 2 týmy, ale bude jich rovnou nejméně 2,45! Pokud si totiž sečteme odhadnuté pravděpodobnosti sestupu těchto šesti jmen, nezískáme očekávatelných 200 procent, ale 245. Bude online žurnalistika kvalitnější?

Tweet

Podle masivní reklamní kampaně je ČEZ v 75 % případů levnější než Pražská energetika! Jupí! V patičce ale nalezneme zajímavé upřesnění: * Srovnání vychází z aktuálních ceníků silové elektřiny na rok 2008 pro domácnosti a podnikatele odebírající ze sítí nízkého napětí společností ČEZ Prodej, s.r.o., E.ON Energie, a.s. a Pražská energetika, a.s. Výsledný poměr výhodnosti je kalkulován na základě struktury zákazníků ČEZ Prodej, s.r.o. Takže ve skutečnosti to je spíše tak, že celých 25 % zákazníků ČEZu by jej mělo rychle opustit a přejít k PRE?  Člověk by totiž tak nějak intuitivně věřil, že ona "struktura zákazníků ČEZ Prodej, s.r.o." bude odpovídat výhodnosti jejího ceníku pro různé jejich kategorie. Buď jak buď, kampaň ČEZu budiž ukázkou, jak zrádná může být konfrontační reklama a že pěkná čísla lze vyrobit z čehokoliv.

Tweet

Mám rád mléko a piju ho hodně. Kafe je naprosto nepitelné a ani čaj většinou nevyhledávám, zvláště ne teplý. Čokoláda, nebo ještě lépe studené Granko je výborná alternativa. Ke sladkému pečivu se ale sladké pití nehodí. Mléko je rozhodně nejvhodnější. Nepřipadá mi divné, že si v cukrárně nebo pekárně chci k dortíku, koblize a rozinkovému šneku dát mléko. Ne mléčný koktejl, prostě studené mléko. Přesto v nabídce jej člověk nenajde prakticky nikdy a ve 4 z 5 případů je jeho objednáni problém. Nejvtipnější je, když krabice mléka stojí na pultu pro přípravu jiných nápojů, ale prodat vám skleničku nejde, protože jak by se to pak jako účtovalo? Mělo by to být jako čokoláda? Nebo jako větší smetana do čaje? A co by se pak muselo naťukat do těch chytrých kas, kde místo cen prodavač zadává přímo výrobky? Neznám prakticky žádnou cukrárnu/pekárnu, kde by se na mě s takovým výstředním přáním nedívali podezřívavě a bezradně. Zvláští problém mám s Panerií. Když jsem to v ní zkoušel cca rok, dva zpátky, vypadalo to překvapivě nadějně. Mladá prodavačka byla ochotná a chtěla vyhovět. Musela se ale jít zeptat kamsi dozadu, jak to jako má udělat. Instrukce byly zjevně protimléčně zaměřené - nakonec jsem dostal klasickou odpověď. "Já bych vám to nalila, ale prý bychom to nemohli naúčtovat." Včera jsem to po čase zase zkusil. Překvapivě jsem opravdu dostal, co jsem chtěl! Bylo sice v takové té nepříjemné pokojové teplotě, ale alespoň něco. Co mi vyrazilo dech byl způsob, jakým se Panerie vypořádala s problémem vyúčtování. Jednoduše mléko počítají jako kafe a za tu dvojkovou skleničku chtějí 38 korun! Marže může být okolo 34 Kč, tedy přes 89 %. To je i na Panerie trochu dost. Asi takový trest pro každého troufalce, který obtěžuje s divnými přáními. A já prostě nechápu, proč tomu tak je. Proč mléko je v každém supermarketu a v nejrůznějších variacích, ale dát si jej v cukrárně je proti slušnosti? V Kanadě na něj měli i automaty - pravda jen v městských službách typu bazénů apod. Co pijete ke sladkému vy? Co si dáte doma a co v cukrárně? Skutečně mléko nikdo nechce?

Tweet

Říkal jsem, že o knížce Kapitoly z analytické filosofie se rozepisovat nebudu, ale nakonec mi to stejně nedá. Nejistota, kterou ona kniha končí, je totiž krajně depresivní. Analytická filosofie hledá pravdu  Kapitoly z analytické filosofie v zásadě shrnují vývoje tohoto druhu filosofování spojeného s logikou od počátků na konci 19. století do současnosti. Téma je dosti složité a hutné, já pochopil jen minimální zlomek. Text je však velmi čtivý (nevím, jak je to možné, ale i když člověk nechápe, pořád je to čtivé ;-)) a autor Jaroslav Peregrín vždy intepretuje důsledky toho či onoho přístupu či "objevu" v řeči, která už srozumitelná trochu je. Cílem analytických filosofů bylo očistit filosofie od blábolivých částí, v zásadě od metafyziky. Chtěli ukázat, že některé úvahy jsou zcela mimo mísu, pokud analyzujeme jazyk, ve kterém jsou vyjadřovány, a podrobíme ho testu logické správnosti. Jiné zase nemá vůbec smysl vznášet, protože na ně z principu není možné hledat odpověď, takže by snad o nich nemělo být ani uvažováno, není jak. Výsledkem by tak mohl být stav, kdy část dnešních filosofických témat zcela zavrhneme a část přenecháme vědě. To, co zbyde, bude analytická filosofie, tedy logická analýza jazyka. Tento přístup je ve shodě s viděním vědy jako čehosi exaktního, konečného a dokonalého, jako jediného možného způsobu, jak si klást otázky. Důkazy neexistují Bohužel prý analytická filosofie s tak odvážným cílem selhala. Problémem je jednota poznání, porovnatelnost teorií, objevení "pravdivosti". I u nás na ekonomii trávíme spoustu času při hodinách matematiky s "důkazy". Ty mají vždy stejnou strukturu. Něco znám (či mám definované), něco tvrdím a snažím se dokázat, že tvrzení plyne z ostatního. Zpravidla se to dělá tak, že mezi výchozí a dokazovaný výrok postupně kladu další a další tvrzení, která jedno z druhého mají vyplývat a utvořit tak jakýsi řetěz důkazu. Problémem, který přes různé úvahy nikdo nerozlousknul, je stále ten skok z jednoho výroku na druhý. Ať už si ty krůčky co nejvíce zjemním, ať se dostanu na sebemenší úroveň, vždy nakonec v přesvědčení, že 1+1=2, je schován "selský rozum", jakési "to je přeci zjevné, samozřejmé, nutné". Pokud to tak platí v matematice, platí to stejně i ve všech více empirických vědách. V jakékoliv implikaci je vždy schován kousek čehosi iracionálního postaveného na víře. Skutečné poznání neexistuje Druhým problémem je vliv předpokladů. Této úvaze příliš nerozumím, ale zdá se, že pravdivost pozorování je ovlivněna už tím, co si vyberu na pozorování a jakou metodou. Že v zásadě není možné rozřešit, která metodika je správná. Že přestože bych dvojí metodikou zkoumáním stejného problému došel k opačným závěrům, nemám z principu možnost rozsoudit, kdo je chybný. Možná to celé interpretuji špatně, vzhledem k nepochopení celé této konstrukce mám problém pochopit její závěry. Každopádně se mi konec Kapitol zdál být notně relativistický, zpochybňující možnost jakéhokoliv opravdového, jistého poznání. Pokud žádná empirie nelze očistit od způsobu, jak k ní přistupuju a jak ji vyhodnocuji. Zdá se mi, že důsledkem takového názoru je také odmítnutí vědy (respektive zvláště fyziky) jako nejvyššího a nejpřesnějšího jazyka popisujícího svět. Vedle jazyka fyziky může existovat jazyk náboženský či některý filosofický a není možné říci, že jsou "horší". Možná je možné udělat si malé osobní přesvědčení, že se fyzika světu hodí více než náboženství, ale to je čistě subjektivní věc. Svým světonázorem jsem uvízl někdy v 19. století - vírou v nadřazenost vědy a determismus. Možná to bude systémem školství, které v zájmu srozumitelnosti pracuje právě s tak zjednodušenými modely a tématy, jaké lidstvo zaměstnávaly v 19. století. Vyrovnat se s kvantovou mechanikou, která do determistického vidění světa moc nezapadá není těžké. Je tak nepochopitelná, že ji stačí hodit za hlavu. Třeba je to jen nějaká chyba a časem ji někdo pěkně logicky vysvětlí. A vůbec, fyzici jsou divní lidé. Ale vyrovnat se se závěrem, který jsem si odnesl z Kapitol, je těžké. Ale co, stejně jsem to určitě nepochopil správně.

Tweet

Na sklonku prázdnin jsme se s pár kamarády vypravili do Bratislavy a Budapešti. Maďarsko jsme chtěli navštívit už loni, ale tento výjev většinu lidí (bohužel) odradil: Na východ! Je zajímavé, že (a asi nejen já) na přeshraniční výlety téměř výhradně jezdím na Západ. Zatímco Britové si létají do Čech užít levné pivo a tak vůbec, až do letošního roku jsem kromě obligátního Řecka a Chorvatska nebyl na východ od Vídně. Místo toho aby člověk jezdil do východního ráje, kde se z kapesného dá pěkně žít, projíždí západní Evropu, kde si nemůže dát ani pivo v hospodě. Marně přemýšlím, čím to je. Západní státy dnes již vypadají vcelku stejně jako my - nebo alespoň Praha - žádné okouzlení splachovacími záchody a ovocem v obchodech. Země na východ od nás nabízejí skoro přesně to, co my pro západní turisty - trochu exotiky, pocit nadřazenosti, že naše HDP je o nějaké to procento vyšší, dobré ceny. Proč tedy Češi hromadně nejezdí na Východ? A nemyslím tím ani tak Slovensko a Maďarsko, které žádným "Východem" nejsou, ale spíše Ukrajinu, Rumunsko, Bulharsko. Proč se Češi bojí jezdit na východ více než Němci k nám? Vede skutečně za našimi hranicemi taková civilizační propast? Bratislava překvapila Hostel, či spíše ubytovna, ve které jsme strávili onu jednu noc v Bratislavě by to naznačoval. Neskutečně špinavé prostředí smrdící nejprve Savem, postupně hlavně špinavými ponožkami, a plné podezřele vypadajících asi dělníků. Jenže aniž bych si to toužil ověřit - podobné ubytovny budou jistě i v Praze a asi i na Západě, prostě jsme si vybrali velmi levné ubytování a neměli úplně šťastnou ruku. Navíc jsem v ní osobně strávil jen asi 5 hodin a převaha dělníků měla velkou výhodu - v deset ráno byla ubytovna liduprázdná a člověk měl klid v koupelně. Bratislava samotná na mě zanechala smíšený, ale celkově pozitivní dojem. Přijeli jsme navečer a nasvícené centrum bylo kouzelné. Opravené, malebné, prostě pěkné. Slyšel jsem, že Bratislava je prý díra, kde nic není. Díra možná, ale s pěkným jádrem. Problémem je asi okamžitý skok z centra na sídliště, Bratislava nemá žádné čtvrti typu Nuslí, Vinohrad a Karlína, které by historickou část města odstínily od paneláků. Má to i svou "výhodu", z těch pár hodin, co jsem v ní strávil, se mi Bratislava zdála být velkým staveništěm. Disponuje spoustou volných ploch a problémy asi nedělají ani památkáři - cokoliv se mezi centrum a sídliště postaví, dojmu z města jen prospěje. Časem by to mohla být velmi moderní a živá metropole. A pak snad něco udělá i s tím svým hradem, který zdálky vypadal zajímavě a zblízka naprosto zdevastovaně. Zklamalo mě jídlo. Těšil jsem se na nějakou pěknou typickou slovenskou krčmu a ačkoliv jsme měli místní průvodkyně, skončili jsme v jakési "smíchovské" hospodě se Staropramenem. Nevadí, halušky ochutnám příště. Zajímavé je, že podobný problém jsem pak měl i v Budapešti. Všude samá pizza, gyros, McDonald, ale nějaké lokální jídlo ne. Ale ono to tak asi je i v Praze, kdybych nevěděl, kam jít, náhodným blouděním bych pravděpodobně také neuspěl. Zvláštní. Globalizované. Maďarští Slováci, nebo Slovenští Maďaři? Na cestě dál do Budapešti, kde jsme strávili tři noci, jsme se podívali také do Komárna. Přímo v centru si zde postavili jakési disneylandové městečko, kde každý dům má připomínat sloh nějakého státu. Je to pochopitelně příšerný kýč, ale asi to funguje - jinak bychom se tam ani nezastavili. Větším zážitkem z Komárma pro mě však bylo, že mě zde prakticky každý oslovoval nejprve maďarsky. Nevím, jaký je poměr Maďarů a Slováků na jihu, ale vidět takto jazykově rozdělené město je zvláštní. Moc nevěřím, že to tak může dlouhodobě fungovat. A těžko tomu nějak pomůže integrace EU, i kdyby byla naprosto úspěšná. Zážitek z metra Budapešť mě překvapila nejvíce svou velikostí. Myslel jsem si, že bude asi na úrovni Prahy, namísto toho se mi zdála větší než Vídeň. Hostel jsme si tentokrát vybrali skvěle - čistý a poblíž metra. Právě v metru nás Budapešť přivítala hned ráno s velmi "otevřenou náručí". S Maďary se je těžké domluvit. Rozumět se jim nedá a anglicky nepromluví téměř vůbec. Kromě toho na mě působili dosti nepříjemně a neochotně (a Maďarky nejsou vůbec tak pěkné jako Slovenky, abych přidal další povrchní soud. :-)). Když jsme si v metru kupovali lístky, nebyli jsme prodavačce schopni vysvětlit, co vlastně chceme. Část z nás vytrvala a dostala oranžové lístky, část si šla hrát s automatem a dostala bílé. Cena byla přibližně stejná, podle názvu "single ticket" a "metro ticket" jsme usoudili, že oranžový funguje všude a bílý je jen do metra. O čtyři stanice dál se nám stala dosti typická věc - chytili nás revizoři. A zjistilo se, že bílý lístek je sice jen do metra, ale také jen na tři stanice. Revizorky byly ovšem neoblomné, vysvětlení slyšet nechtěly, anglicky moc nehovořily, zato vyhrožovaly policií. Tři z nás tak nakonec skutečně pokutu 5000 forintů (něco přes 500 Kč) zaplatili a Budapešt začala dosti hořce. Nemohu si pomoct, ale stále mi to připadá absurdní. Ani zpětně jsme na žádném plakátu informaci o tomto omezení nedohledali, pro maďarsky nehovořící turisty je prostě nedostupná. Všichni jsme lístek měli a jen část špatný - zjevně jsme nechtěli podvádět. Prošvihli jsme to o jednu stanici. Jakkoliv revizorky postupovaly legálně, výsledkem je špatný dojem, který na nás Maďarsko udělalo, a to jej pravděpodobně bude stát váce než těch 15 tisíc forintů. Buzerovat takovýmto způsobem turisty je prostě nepochopitelné. Jediným vysvětlením by snad mohlo být, že nás považovaly za Slováky. Opravdu by mě zajímalo, jestli podobně striktně se ke zmateným cizincům chovají i v Praze a jinde. Jsou to podobně zbytečné detaily, které mohou další návštěvníky odradit. Historismus místo historie? Dunaj je krásná. Mosty jsou krásné. Palác i parlament jsou v celé své velikosti krásné a dominantní. Budapešť je pěkné město. Překvapivě však není ani trochu historické. Nenarazili jsme snad na jedinou stavbu, která by byla starší než 200 let. Vedle zmíněný neocosi vypadá centrum Budapešti jako velká Pařížská nebo malá Paříž. Není to a priori špatně, jen je pak vtipné smát se Američanům, že jejich města nemají žádnou architekturu, že nemají žádnou historii. Dvě tváře Maďarska Když jsme šli okolo parlamentu, všude okolo byly zátarasy. Nijak nás to neudivilo, v Paříži jsou také všude, není to nic nezvyklého. Zaujalo nás až to, že z vnejší strany byla k zátarasům připevněna železná konstrukce ležící na zemi. Její účel je jednoduchý - kdyby se někdo tlačil, aby zátarasy povalil, vlastní vahou tomu zabrání. Podobná zařízení se v Budapeště jednoduše nepoužívají jen na okrasu. Ještě více šokujícím dojmem působil památník osvobození Rudou armádou. Už samotný fakt, že zde stále stojí - včetně velké zlaté pěticípé hvězdy na vrcholu - je dost překvapivý. Že je však kolem dokola s jedním malým průchodem ve vzdálenosti 3, 4 metrů obehnán stejnými zátarasy jako budova parlamentu a že uvnitř kruhu neustále chodí dva policisté je zvláštní pohled. Budapešť na pohled vypadá jako naprosto normální metropole normálního státu. Je těžké představit si, že by zde snad mohlo v nedávné době probíhat tak šílené věci jako na videu níže. Že je Maďarsko ekonomicky na dně není na ulici nijak poznat. Že nezanedbatelné množství lidí sympatizuje s fašizujícím hnutím téměř také ne. Jen podobné obrázky dávají vědět, že jsme si jen vybrali klidnější období. A chce se mi říct: díky, že u nás tím nejhorším jsou jen zahnívající komunisté. Palác mne trochu zklamal, zdálky vypadal lépe. Chyběla mu nějaká dominanta, nějaký ten kostel či jiná výrazná stavba, kterou by člověk mohl navštívit s dobrým pocitem turisty. Vedlejší Rybářská bašta byla nádherná. Bohužel 3 metry vedle stojí hotel Hilton vypadající trochu jako Citibank v Dejvicích. Proč se podobné věci nikdy neboří? Je to tak strašně drahé? A ještě jedna otázka - proč v Budapešti není skoro žádná připomínka dlouhé nadvlády Turků, to se nic v té době nepostavilo? Vyhlášené jsou budapešťské termální lázně. Moc jsem se na ně po celém dni chození těšil, bohužel jsme do nich nakonec nešli. V těch, které jsme si vybrali, byl zrovna jen pánský den, což bylo přijatelné jen pro těsnou menšinu z nás. Škoda, stejně jako nenavštívená tržnice je to zážitek ponechaný na příští návštěvu. Dva dny na turisticky zběžné projití Budapešti se nakonec ukázaly jako málo, je to holt příliš velké město. V Maďarsku je trochu levněji než u nás. A dostupnost všeho ve stejné míře jako doma byl zvláštní pocit. Stejně jako obchody s českým zbožím. Nejen častý alkohol (v Maďarsku jede hlavně Kozel, v porovnání s místní hvězdou Dreherem je to opravdu pochopitelné), ale třeba i obyčejné mléko, jogurt, bageta... Střední Evropa je asi přeci jen společný trh. A platí to i opačně - čabajka, kterou jsem si přivezl jako suvenýr, je naprosto stejná, kterou člověk sežene téměř v každém českém obchodě. Mám z výletu dobrý pocit, rád bych se podíval i dál, snad příští léto. Pokud může být takový zážitek výlet na tak blízké Slovensko a Maďarsko, bylo by třeba Turecko jistě úžasné.

Tweet

Trochu s odstupem, ale přesto bych se rád podělil o své dojmy z festivalu. Ačkoliv jsem původně neplánoval trávit v kinech veškerý čas a trochu si taky projít okolí, nevlídné počasí nakonec způsobilo, že jsem během šesti dnů nakonec šel na 16 filmů. Čímž asi netrhám žádné rekordy, ale přesto mi ty desítky hodin promítání stačí k tomu, abych měl zážitek z jednotlivých kusů řádně promíchaný. Až na výjimky mě ovšem filmy dost zklamaly. Nemůžu si ale stežovat, nebyl jsem předem připraven, které snímky stojí za to vidět, ani jsem si pořádně nezjistil, jak probíhá získávání vstupenek. První chyba se projevila tak, že jsme filmy vybírali podle těch tří vět v katalogu, které většinou neříkají vůbec nic a řekl bych, že často přímo klamou. To je tak, když z celé nabídky mi něco říkal jen Hostel II a nový Lynch. Pomohly až většinou náhodné tipy, které člověk zaslechl. Na představení se je možné dostat v zásadě hlavně dvěma způsoby. Buď rezervací na festivalový pas den předem, nebo vystáním neobsazených míst těsně před promítáním. Nemám to s čím srovnat, ale podle ohlasů byl tento ročník co se návštěvnosti snad "nejhorší" vůbec. Rezervace navíc začínaly v 7 hodin ráno a jelikož jsme nebydleli přímo ve Varech, jezdit kvůli tomu každý den na pokladnu do Thermalu prostě nešlo. Jedinou možností byla tedy SMS rezervace, do které byla uvolněna asi třetina lístků. Problémem bylo, že se nám povedla vlastně jen jednou - údajně to obecně zlobilo a navíc bylo třeba posílat skutečně těsně po sedmé, v 7:01 už bylo často vyprodáno. Pro nás to však znamenalo, že když jsme okolo poledne dorazili do Varů, zbývala volná místa většinou už jen na vesměs odpad. A jelikož jsme vystávání lístků před zahájením neměli ozkoušené, raději jsme vzali cokoliv. Rozčarování z filmů mi přivodilo dočasnou krizi sebevědomí. Když jsem ani pátý film v řadě vůbec nepochopil, začal jsem si říkat, že z nás dvou to asi nebude ten film, kdo je hloupý. Podobný dojem jsem měl, když jsem na Febiofestu šel na doporučení Retala na film 29 palem a nějak naprosto nepochopil jeho smysl. To tak člověk kouká, kouká a začíná být svou neschopností najít si v těch obrázcích cokoliv hrozně iritovaný, pořád čeká, že to ještě přijde, půl hodiny před konce přestává věřit, nakonec bum - nějaká nepochopitelná scéna, titulky, zoufalství nad svým osudem. Díval jsem se však, jaké je nakonec pořadí divácké oblíbenosti a docela se uklidnil. Až na výjimky jsme skutečně nechodili na populární věci. Zrníčko pochybností však stále zůstává v podobě oceněného Ping pongu. Noise Snímkem na rozjezd byl australský Noise. Příběh o brutální vraždě v metru a obyčejném policajtovi, kterému zvoní v uších. Pár pěkných vtipů, příběh trochu bloudivý. Od kina čekám buď skvělý příběh, nebo alespoň nějakou silnou atmosféru, protože třeba u onoho Lynche si člověk musí vystačit jen s ní. Když jsem odcházel z Noise, neodnášel jsem si nic, vlastně jsem do pár hodin téměř zapomněl, o čem že to bylo. The Hottest State Zajímavě začínající příběh o klukovi, kterému dá nějaká holka košem, posléze mi to nepřišlo příliš věrohodné, zato strašně dlouhé a nakonec snad i nudné. Ping pong Kluk jede na prázdniny za strýcem do domu, kde asi žila jeho rodina, než se otec oběsil a matka se svým bratrem kvůli majetku rozhádala. Hraje ping pong s bratrancem, který pije rum a neudělá zkoušky na konzervatoř, téměř se vykoupá v toxické nádrži, vyspí se s tetou, opraví bazén, utopí v něm jejich psa a odjede. Možná má film sdělit i něco víc, než co se mi vešlo do této věty, bohužel někomu jinému než mně. Schröders wunderbare Welt Německá komedie z chudého pomezí východního Německa, Česka a Polska. Zápletka stavby velkého zábavního parku namísto opuštěného lomu má sloužit k jakési analýze vztahů těchto tří národů, moc se mu to ale myslím nedaří. Záplava zběsilých vtipů či alespoň pokusů o ně jakoukoliv myšlenku zabíjí. Na druhou stranu byl to první film, na kterém jsem se docela nasmál, takže proč ne. Do kina bych na to nešel, ale jestli to jednou bude v televizi, klidně nepřepínejte. Klopka Srbský snímek o chlapci, který má srdeční chorobu, respektive jeho rodině, která nemá na operaci, respektive zoufalém otci, které pro sehnání peněz je ochoten udělat cokoliv. V detailech trochu nevěrohodné, celkově výborný film, jeden z mála, které se mi opravdu moc líbily. Zvláště jelikož docela drsně ukazuje pravděpodobnou srbskou realitu ekonomické transformace, která zde jistě probíhá o dost drsněji než u nás. Navíc pěkně natočené. Foster Child Filipínský film zachycující jeden den v životě pěstounské rodiny. Nestihli jsme ho včas, což je asi částečnou příčinou, proč jsem nechytil ani po 45 minutách žádnou dějovou nit. Pořád tam křičely nějaké děti a jednotlivé postavy se mi nedařilo identifikovat. Ve výsledném pořadí dopadl docela dobře, tak jej nechci příliš hanit, zvláště když jsem jej ani nedokoukal. Centochiodi Vyučující filosofie, který probodá hřeby sto knih z univerzitní knihovny, odjede žít v rozpadlém brlohu, stane se pro místní "domorodce" "Ježíšem" a po dopadení vysvětluje, že všechny knihy světa nemají větší hodnotu než jedna káva vypitá s přítelem. Poselství snímku mi však stejně zůstalo dost ukryto. Přitom jsem se na něj podle popisku dost těšil, bohužel další z nepochopených. In 3 Tagen bist du tot Rakouský "horor", který byl zařazen do výběru kritiků Variety. Podle mě jen ukázka toho, jak se v Evropě filmy s komerčními ambicemi - což by horor mít měl - nějak nedaří točit. Oznámení smrti esemeskou, upižlání hlavy jedné z obětí o hranu akvárka... ne, opravdu nic děsivého. Ve spojení s naprosto nesmyslným jednáním všech postav to v publiku vyvolávalo salvy smíchu, přitom film zjevně neměl být parodií, zas tak zábavný nebyl. Trapné. True North Úžasný snímek o rybářích pašujících čínské emigranty do Británie. Nechci prozradit nic víc, protože doporučuji si film nějak sehnat a pustit. Irská hudba, ponuré záběry lodi zmítané ve vlnách, šokující závěr při kterém musí zamrazit. Jasný děj, poměrně jasné motivace postav, dobře zahrané, týkající se tématu, nad kterým se stojí za to zamyslet. Jedním slovem - skvělé. Dolina Maďarský absurdní film, který má asi nějak ukázat absurdity totality. Pro mě dvě hodiny trápení, kdy jsem přes usilovnou snahu z oné alegorie nedokázal nic vydolovat. Mimořádně podivná věc. Když se ptal po skončení známých, většina se tvářila, že to nebylo tak špatné a má krize sebevědomí byla na vrcholu. Kamarád mi pak naštěstí pověděl, že u toho třikrát usnul. Tak jsem se mohl uklidnit, že nejsem jediný na celém světě, kdo Dolinu nechápe. Kdybyste snad o to měli zájem - muž s PDAčkem přijede do jakési rodné enklávy mezi Maďarskem a Rumunskem, kde vládnou jakýsi kněží s umělými bradkami a život je něco mezi středověkem a komunismem. Má vyzvednou kosti svého otce a zase zmizet, bez nich se vrátit nemůže, protože by ho jakýsi tajemný bratr zabil. Oni mu jej nechtějí dát, pak že jo, nakonec že ne. Mezitím proběhnou dva podivné vedlejší příběhy, hrdina pozná svou matku, povídá si o otci a momentálně zaostalý z Vesničko má středisková je asi otráven. Tu ya de hun shi Pro mě velké překvapení - mimořádný mongolský snímek o milující manželce, která se musí rozvést s ochrnutým mužem, protože by nezvládla uživit rodinu, ačkoliv takový popis je dosti zjednodušený. Velmi zajímavé, vzhledem k původu a životním podmínkám trošičku legrační, ale hlavně takové blízké. Podobný příběh zasazený do trochu jiného rámečku by klidně mohl být natočen i v Evropě, z (nejen) asijských filmů nejvíce pochopitelný. The elephant and the Sea Poměrně záhy jsem sledování tohoto malajského filmu vzdal, tak nemůžu řádně hodnotit. Nebylo v něm minimálně ze začátku ani moře ani slon, zato rozbité auto, mrtvá matka a nudle s chobotnicí, po které se jedné postavě udělá zle. Ruch, nudle, divný děj, možná se to časem vyjasnilo, ale nechtěl jsem riskovat další zklamání. Tumšie brieži Lotyšsko, autonehoda, nevěra, střílení jelenů. Nebýt scény s nahými prozpěvujícími si Němci zavřenými v mrazáku na maso, by to byl úplně ztracený čas. Umělecké a nezávislé jak jen něco může být. Black Sheep Pecka festivalu, novozélandský film, který by klidně mohl do normánlí distribuce a musel by mít velký úspěch. Parodie na horor a nejzábavnější věc od Borata, podle mě navíc ještě daleko lepší. Vtipné od začátku až do konce, svižně, každá jednotlivá scéna, jeden vtip za druhým. Zmutované ovečky žerou lidi a dělají z nich ovčí zombie. Proti nim kluk s fóbií proti ovcím a ekologická aktivistka. Část zábavy asi tvořily reakce vyprodaného velkého sálu, ostatně když první salvu smíchu a potlesku vyvolá i nevinné zabečení v samotném úvodu filmu, nemůže se vám nelíbit. Ovšem už jen kvůli tomuhle snímku stála za to přetrpět to všechno ostatní. Lady Chatterley Snad dobrý film, ovšem asi nemířený na mě. Zdálo se mi, že úplně bez děje, ale podle podílu žen v publiku asi skutečně cílil na jinou skupinu diváků. Dal by se přečkat, akorát ta délka - přes 2,5 hodiny - na mě byla po všech těch dnech už trochu moc. Jin tian de yu zen me yang? Příběh čínského scénáristy prolnutý s příběhem jeho postavy se špetkou dokumentárního pohledu. V zásadě bez děje a s asi úplně jiným poselstvím, než jaké jsem si odnesl já, ale příjemné zakončení, pěkná hudba, měl jsem z něj jednoduše příjemný pocit. Mohl by být o krizi identity v rychle se měnící Číně, mohl by být ale také o něčem úplně jiném, prostě se mi líbil.

Tweet

Na festivalu ve Varech jsem byl jen jednou a jen na jeden den, přesto si na to pamatuji jako na velmi příjemný výlet. A to přesto, že při cestě zpátky jsme čekali skoro dvě hodiny na nádraží, protože autobus byl úplně plný. Letos se tam chystám na podstatně déle a věřím, že to bude minimálně stejně skvělé jako minule. Podle Feedburneru má tenhle blog ve čtečce něco přes 50 lidí. Z nich věřím takových 5-10 alespoň na chvíli do Varů zavítá. Rád potkám kohokoliv známého i neznámého, budu na místě od 28. do 5., takže pokud máte stejný cíl, ozvěte se.

Tweet

Rád bych vás přivítal na jilm.cz. Po téměř roce a půl blogování na Lupě jsem se rozhodl přejít tak trochu do vlastního. Přemýšlel jsem o tom už delší dobu, nejprve jsem však čekal na expiraci domény jilm.cz, a pak pár měsíců neměl čas a chuť se do toho pustit. Vznik tohoto blogu však neznamená, že bych na jilm.blog.lupa.cz přestal úplně psát. Minimálně zpočátku plánuji publikování na obou místech, později uvidím podle toho, jak to budu stíhat a kde budu moci dosáhnout jaké čtenosti. Jak jsem již kdysi psal - bloguji převážně kvůli číslům ve statistikách a komentářům, bez čtenářů bych pravděpodobně nikdy neměl důvod cokoliv napsat, zvláště odměnou mi jsou aktivní reakce. Není ani vyloučené, že texty na blogu na Lupě se budou objevovat i zde, ale podobné duplikování textů se mi příliš nelíbí, takže asi spíše ne. Blogování na Lupě je fajn, důvody jsem shrnul na tamním blogu. Proč tedy spouštět jilm.cz? Důvodů je pro mě celá řada: 1) Vlastní "osobní" doménu jsem si chtěl zaregistrovat tak jako tak. Rád bych občas vytvořil nějaké úzce zaměřené statické stránky (chtěl jsem například udělat jednoduchý profil skvělého přehrávače Billy) a na žádnou z domén, které vlastním, by se podobný obsah nehodil. Doména jilm.cz je přitom myslím docela pěkná, čtyři písmena, navíc existující české slovo, žádné Jyxo. Jsem rád, že jsem se k ní dostal a měl bych poděkovat jejímu předchozímu vlastníkovi, který ji po dohodě nechal propadnout. 2) Blogování je formát, kde je velmi důležitá vlastní identita, alespoň to chápu já. Zatímco zprávu z ČTK mohl napsat celkem kdokoliv a je mi úplně fuk, na blogu mě vždy zajímá, kdo to píše a proč to píše. Blog na Lupě je trochu sterilní. Dlouhá adresa, velké logo Lupy mířící na její titulní stránku v titulce každého blogu, malé možnosti úpravy designu. Vím, že sám mám s takovými blogy problém, když je nedokážu jasně identifikovat a odlišit od jiných podobných. Nevím kdo mi píše, neumím si to také propojit s tím, co jsem od něj četl již dříve. Ač jsem se na Lupě pokusil udělat pár úprav, které blog opticky odlišily, i nadále jsem byl odkazován vesměs jako "na Lupě píšou", "blog na Lupě" apod. Za design jsem si vybral šablonu použitou mimo jiné na Googlified, která se mi zdá být velmi svěží a lehká. 3) Blogování na vlastní doméně, vlastním nainstalovaném systému a placeném hostingu mi umožňuje větší flexibilitu. Blogovací systém použitý na Lupě (Blog.cz od Jyxa) není špatný, nemusel jsem s ním dělat téměř žádné úpravy, vše fungovalo docela hladce. Je však (záměrně) primitivní, nejenže člověk nenutí se v ničem vrtat, ale on mu to ani neumožňuje. Dlouho například neumožňoval vkládání flashových objektů, ani dnes není podpora dokonalá. Chyběla mi možnost lepší úpravy postranní lišty - chtěl bych si hrát s věcmi jako je Google Reader (seznam ohvězdičkovaných článků) nebo Last.fm (žebříček písniček) a nemohl jsem nic. Chyběly mi štítky. Chyběla mi svoboda dělat si na svém blogu cokoliv, co jsem schopen udělat. Výběr blogovacího systémů byl krátký a nijak důkladný. Chtěl jsem, aby byl jednoduchý, ale přizpůsobitelný a aby byl tak rozšířený, že se nemusím obávat o jeho další rozvoj - nerad bych pak byl jednou nucen migrovat na jinou platformu. Vybíral jsem tedy pouze mezi Bloggerem a Wordpressem a nebylo to pravdu nijak těžké - s Bloggerem nemám moc dobrou zkušenost, zdá se mi hrozně omezený, není nainstalovaný na vlastním hostingu, takže při každé sebemenší aktualizaci, úpravě či publikaci článku musí můj hosting komunikovat s Googlem. Navíc stále myslím neumí pracovat s diakritikou v názvu příspěvků pro tvorbu pěkných URL. S Wordpressem jsem zatím velmi spokojený, chybí mi jen některé doplňky, přestože počet pluginů není vůbec špatný. Vlastní mi velmi chybí jen jedna věc - jednoduché, designově plně integrované diskusní fórum ve stylu Google Blogoscoped - spojené s komentáři, bez registrace a bez citací, smajlíků, větvení a podobných hraček. Všechno, co jsem našel, je přílši robusní a nemám zájem o nějaké cosi jako phpBB. 4) Texty jsou jen moje, mám nad nimi úplnou kontrolu, mohu s nimi libovolně nakládat, měnit, mazat, přetiskovat. 5) Mohu si zde publikovat naprosto cokoliv, aniž bych měl špatný pocit ze zaplevelování Lupy netématickým obsahem. To je pro mě asi nejzásadnější důvod, protože bych rád blogování využil jako třídění názorů i v jiných oblastech a k tomu byla Lupa nevhodné místo. S tím souvisí, co vlastně na jilm.cz budete moci nacházet. Existují tři zlatá blogerská pravidla, která podle mého názoru vedou k úspěchu. 1. nesnažit se vyjádřit ke všemu, na co člověku padne zrak, pokud tomu člověk jednoduše nerozumí. 2. držet se jednoho tématu, nepsat na blogu o mobilech třeba o vaření. 3. psát spíše méně, ale originálně, nesnažit se lavinou převzatých (čti: zkopírovaných) článků nahradit kvalitu kvantitou. Snad až na poslední bod se zde hodlám celé tříbodové desatero blogera porušit, a to se mi ten poslední bod bude dařit dodržovat jen díky nedostatku času. Oproti spotům jilm.blog.lupa.cz bude pravděpodobně více publikovat kratší texty, někdy třeba jen krátce okomentované odkazy jinam. Větší význam dostanou videa, která možná budou nejčastěji publikovaným obsahem - zkopírovat nějaký kód je jednoduché. Každý týden se ke mě různými cestami dostane spousta skvělých klipů z YouTube i jiných a je mi líto se s nimi nepodělit dále. Jistě, blogů zaměřených na agregování zajímavých videí je spousta. Myslím však, že to vůbec nevadí, třeba někdo zjistí, že má podobný vkus právě jako já a nechá si rád doporučit. Chodím na jednu ekonomickou a jednu právnickou školu. Trávím tím docela dost času a je tedy jasné, že mě tyto oblasti musejí nějak zajímat. Od toho tu jsou oblasti Právo, Ekonomie a vlastně i Politika. Rád bych zneužil své čtenáře a nechal si pomoci při třídění názorů prostřednictvím jejich inspirativních komentářů pod mými okamžitými představami. Nevím, jestli to znáte - občas se vám v hlavě objeví nějaká myšlenka, máte pocit, že vám je celý problém života, vesmíru a vůbec již zcela jasný. Většinou to pak zase rychle zapomenete. Blog je způsob, jak si ji zformulovat a zapsat, ovšem také jak si ji nechat vyvrátit a udělat ze sebe hloupého. Konečně se zde jistě čas od času objeví úplný úlet a zcela s ničím nesouvisející spot o ničem. Nicméně i zde bych rád ctil takové malé osobní pravidlo, že podobně mimochodné příspěvky by neměly tvořit více než nějakých deset procent. Výhodou Wordpressu však je existence samostatných RSS kanálů pro každou kategorii. Z řady důvodů je sledovat blogy nejlepší ponocí RSS čteček - na jednom místě, v jednom rozhraní, téměř okamžitě po vydání článku. Pokud nemáte chuť pročítat se na tomto blogu vším, ale něco smysl sledovat má, vyberejte si jen to, co vás zajímá. Takže tedy - vítejte.

Tweet