Dostalo se mi té cti (
díky!), že mi v Respektu pravidelně každých 14 dní vychází sloupek na nějaké to internetové téma (tedy zatím byly jen dva, ale to už přece je pravidelně :-)). Mimo jiné to pro mě znamená, že vedle článků pro Lupu mám možnost psát i pro úplně jinou komunitu, úplně jiný formát textu a o dosti jiných tématech - což je všechno dohromady opravdu zábavné a vzhledem k rozsahu a četnosti také nezatěžující. Nejsem žádný novinář, ale psát právě sloupek je zajímavé - být limitován počtem znaků je pro mě úplně nová věc, ostatně i tenhle spot, který má být úplně o něčem jiném, začínám pěkně rozvláčně. :-) Respekt navíc není týdeník, který by četli internetoví nadšenci s RSS čtečkami plnými informací, takže je třeba být nejen stručnější, ale také srozumitelnější. Vhodná témata se také asi dost liší, soukromě jsem si určil, že by asi měla být lehčí, možná lehce bulvárnější - jednoduše čtenáře Respektu asi nezajímá, proč jsem tak
odvázanej z nového Facebooku, když jej i mezi aktivními českými uživateli používá možná pár stovek lidí.
Díky vstřícnosti Respektu texty mohou vycházet i jako glosy na Lupě, kterým jsem se dosud vyhýbal. A mám z toho radost - tištěná publikace nutí ke stručnosti a jen k nakousávání. A ono to je možná někdy dobře.
Sloupek o autorském právu ve vztahu ke skenování knih Googlem je jen takovým povrchním upozorněním na zajímavou událost, ale možná o to větší potřebu mají lidé vyjádřit se a všechny ty možné argumenty doplnit sami. Hned snad v den, kdy ono číslo Respektu vyšlo, jsem dostal zajímavý názor emailem, na Lupě se dnes zase rozvinula zajímavá diskuse, zvláště vtipné je hledání nejlepšího "
to je jako kdyby", který by podepřelo ten či onen názor.
Na závěr sloupku jsem napsal, že ukrást notebook není stejné jako ofotit si knížku. Pokud mohu citovat z názoru, který jsem dostal emailem a jeden komentář (není to náhodou zásah do autorských práv a možná i listovního tajemství?):
...připadá divné vyhýbat se dle mého soudu jednoduché rovnici "chci číst = koupím si to". Počínat si jinak, znamená prostě krást.
a
Aha, takže když si z toho notebooku třeba překopíruji celý jeho obsah na flash disk, tím pádem ho fyzicky neukradu, jen si z něj vezmu data, tak už to bude OK, že? Taky už ho nebudu potřebovat jako nosič. Jako s tou knížkou, tu taky fyzicky neukradnu, jen z ní dostanu data.
Že onen příměr kulhá ukázal v diskusi i někdo jiný, zajímavé to však je jako ukázka toho, kde se nachází dnešní uvažování o autorském právu a duševním vlastnictví. Shodou okolností o tom skvěle před pár dny psal Jaroslav Borovička (ještě jednou doporučuji přidat si jej ke sledovaným blogům, píše pěkně, často a o zajímavých tématech). Ve spotu
Práva k duševnímu vlastnictví nejsou majetek srozumitelně vysvětluje, proč ochrana těchto práv může být pro společnost neproduktivní a nesmyslná. Hlavní tezí je, že cílem této ochrany je poskytnout prvnímu autorovi-vynálezci adekvátní odměnu, aby lidé měli vůbec motivaci něco vymýšlet. A že už od okamžiku onoho stvoření je ona ochrana pro společnost ztrátou, že má smysl pouze jako motivace pro další.
A to je myslím ten správný úhel, jak bychom se na duševní vlastnictví měli dívat - jako na relativně nový institut, který nemá vůbec nic společného s vlastnictvím v obvyklém smyslu. Abych citoval: "
Ve skutečnosti se nejedná o nic jiného než o práva na státem uznaný monopol." Společnost by měla usilovat o co nejvýhodnější úspořádání a není nijak dáno, že autorské právo musí existovat, nebyl by žádný hřích jen třeba jednou i úplně zrušit, pokud by to bylo účelné.
Jaroslav Borovička však píše zvláště o duševním vlastnictví ve smyslu patentů apod. Autorské právo k uměleckým dílům (či jak to pojmenovat) jsou však v principu něčím jiným a stejná argumentace zde selhává. Společnost nemá žádnou hmatatelnou ztrátu z toho, že někdo vyžaduje peníze za svou písničku. Chybí zde ono morální ospravedlnění, že je tím podvazován pokrok, každý si může nazpívat, natočit a napsat vlastní dílo, nemusí "krást". Samozřejmě existují i spory o ukradenou melodii apod., ale to je okrajová věc.
Stáhnout si písničku z
LimeWire nebo
Centra, když si jeho autor nepřeje, nejde ničím obhájit. Nechceš nebo nemůžeš platit - tvůj problém. Naříkat, že "
kdyby ceny byly rozumné a nakladatelství jen nehonila zisk" neobstojí - je zde nabídka, ber, nebo nech ležet. Jenže. Jenže lidé se chovají jinak, masivně a průřezově. Kašlou na podobné argumenty a prostě stahují, kopírují, sdílejí. A když najednou krade tak či onak úplně každý, když už existují i daně z krádeže (tedy poplatky za kopírky a vypalovačky) a když už to ani vlastně téměř nikdo za krádež nepovažuje, pak to asi krádež přestává být. A je jedno, co o tom soudí nějaký zákon, právo je jen jedním zdrojem společenských norem a jeho autorita je dáná zejména ochotou lidí jej respektovat.
Proč se tohle děje? Proč se milióny lidí stávají zločinci? Protože se změnily podmínky trhu a stará média si to odmítají připustit či prostě jen zoufale doufají v co nejdelší pokračování současného stavu. Je smutné sledovat, jak nepružné tyto společnosti jsou, s jakou hrůzou sledují rozvoj digitálního světa. Místo toho aby se vezly se svými zdroji na vlně pokroku, snaží se mu zuby nechty bránit. A konzumenti nemají jiný nástroj, jak dát najevo svou nechuť, než je prostě obejít. Hudba není komodita, když se vám líbí Pet Shop Boys a nevyhovuje vám jejich cenová nabídka, nemůžete jít vedle a koupit si místo toho 10 MB Shakiry. Ostatně i proto jsou nahrávací společnosti vesměs tak soudržné, konkurence má pro ně smysl ve vztahu k umělcům, ne zákazníkům.
Co se dnes děje je tedy prostý důsledek neschopností producentů adekvátně zareagovat na fundamentální změny ve formách distribuce. Není pravda, že v novém uspořádání není možné motivovat ke tvorbě, že bez přísné ochrany autorských práv zde neexistují modely, jak na tvůrčí činnosti vydělat. Že je staré společnosti nevidí či jim nejsou dostatečně dobré, je jejich problém, dříve či později jejich neschopnosti využije někdo nový a nahradí je podobně jako s příchodem digitálních foťáků ustoupil do pozadí kdysi všudypřítomný Kodak. Ostatně kdo může popřít, že právě v dnešní době dochází k boomu produkce veškerých děl od textových až po videa, že právě dnes se toho produkuje o řády více než kdykoliv dříve?
V diskusi na Lupě kdosi přirovnal odpor nakladatelů k projektu Google Book Search k nenávisti písařů proti knihtisku - a to je myslím přesně ono. Až si příště zase něco stáhnete, nemějte ze sebe špatný pocit. Když něco dělá každý, nebývá chyba v lidech, ale v pravidlech. Zákazníci dali najevo, jak si budoucnost autorského práva představují. Nyní je řada na producentech a zákonodárcích. Smrt autorského práva není nikde v dohledu. Jeho radikální přeformulování je ovšem nevyhnutelné.