Tato pěkná otázka, kterou vznesl Cayman v reakci na Petra Sršně zaměstnává posledních několik dní všechny spekulanty na Webtrhu. Mě však zaujala v souvislosti s jiným spotem, který shodou okolností vyšel ve stejné době na Freakonomics. Coaseho teorém Autor ukazuje na nekřiklavější příklady selhání Coaseho teorému. Ten říká, že bez ohledu na právní úpravu a počáteční pozice, problém záporných externalit může být vyřešen nejefektivnějším možným způsobem, pokud angažované strany mají snadnou možnost vyjádnávání, chovají se racionálně a neexistují transakční náklady. Učebnicový příklad: Máme dva zemědělce, jeden má pole, druhý rybník. Hnojení zabíjí ryby a snižuje rybáři výnosy. Představme si, že má podle práva možnost vlastníkovi pole hnojení zakázat. Nebo naopak, že jej nemá. Bude se v obou případech výsledek lišit? Podle Coaseho ne. Pokud totiž zisk z hnojení je vyšší, než ztráta z mrtvých ryb, bude v něm farmář pokračovat bez ohledu na případné právo rybáře zakročit. Pro oba bude výhodnější, když se dohodnou a rybář dostane kompenzaci alespoň ve výši způsobených ztrát. I tak totiž budou mít oba stejně, resp. o něco více, než kdyby se nedohodli. Celé to samozřejmě funguje (nebo by mělo) i při opačném rozvržení. U domén funguje. Ale zdaleka ne vždy. Internetové domény jsou něčím podobným. Nejsem si jist, jestli je nutné zaštitovat se Coasem. Jednoduše existuje teorie, že se zdroje nakonec vždy dostanou k tomu, kdo jich dokáže nejlépe využít. Spekulování s doménami a různé druhy skvotování by tedy teoreticky neměly být vůbec žádným problémem. Samozřejmě pokud vám někdo za 2 stovky obsadí doménu firma.cz, která má hodnotu právě a pouze proto, že se vaše firma jmenuje Firma, můžete mít vztek. Obecně by se ale bez ohledu na počáteční rozložení měly domény nakonec dostat do správných rukou. Kvůli spekulování by se sice jisté finanční prostředky přelily do rukou rychlých vykuků, ale kolem a kolem by se nic nestalo. Domény by byly efektivně alokovány. Na Freakonomics je uvedeno několik příkladů, kdy to nějak nezafungovalo. Ukázkovou je doména nissan.com, jejíž přirozeně "nejsprávnějším" obsahem je web oné automobilky. Další příkladů je ale mnoho. Jistě byste našli i pěknou řádku v českém prostředí. Nemálo domén je dokonce z provozu vyloučeno úplně, případně jsou naplněny nesmyslnou reklamou. Může tedy spekulování být škodlivé pro celkovou efektivitu?Napadají mě tyto možnosti:

• Nikdo neví, kam až se cena domén může vyšplhat. Pokud se už k nějaké dostanete, můžete si ji bez velkých nákladů držet celá léta, reklama vám často náklady vykompenzuje úplně. Za nejistoty je možné prostě jen čekat. Z vašeho pohledu ztratit vlastně nemůžete. Ušlé příležitosti (tedy rozdíl mezi tím, za kolik doménu nakonec prodáte a tím, kolik byste tou dobou měli při časném prodeji a investici do něčeho jiného) jsou sice pěkný koncept, ale příliš nevěřím, že si lidé umějí všechno takto perfektně zvážit. Pokud je jaksi "reálná" ztráta nulová, budete domény s klidným svědomím držet dál, přestože to pro vás nemusí být výhodné.
• Máte-li ohromné portfolio spousty ne špatných, ale zase nijak excelentních domén, může být pro vás náročné ocenit hodnotu každé z nich. Zabývat se jimi by pro vás bylo příliš nákladné a nepřiměřené případnému výnosu. Spokojíte se s menším ziskem z náhodilých návštěvníků klikajících na reklamu a všechny tyto průměrné domény vyřadíte ze hry nasazením nesplnitelných nároků.
• Konečně někdy může mít z domény větší užitek spekulant než oprávněný vlastník. To se asi týká překlepů. Uživatel hledající YouTube a vyťukající omylem "yuotube" docela pravděpodobně klikne na nějakou reklamu, a pak si řekl: "Já blbec." a napíše adresu správně. YouTube tím ztratí méně, než spekulant získá. Přitom kdyby doménu koupilo, asi by ji na sebe přesměrovalo, protože parazitovat na vlastních překlepech by bylo trochu uhozené. Z hlediska ziskovosti domén je tedy někdy lepší nechat některé kousky spekulantům.

Tak co, jsou to zmrdi? Otázkou vůbec je, jak si zmrda definujeme. Předpokládám, že to je někdo chovající se nemorálně. To ovšem stále příliš široké, podle takové definice by spekulanti byli zmrdi pro velkuo většinu lidí, protože tak nějak nic užitečného "nevytvářejí". Pro mě je nemorální to, co je v rozporu se zájmy společnosti, co snižuje společenský užitek. Ani to není dost, otázkou totiž je, co to ten společenský užitek vlastně je. To ale třeba na někdy jindy, přijměme Pareto optimum, tj. stav, kdy si nikdo nemůže polepšit, aniž by to bylo na úkor někoho jiného. Myslím si, že v případech, které jsem vyjmenoval, je toto optimum porušeno. Řada domén je dlohodobě (a trvale) naplněna neefektivním obsahem.Ani v dlouhém období nesledujeme zahlazování těchto chyb. Někdy ani není kdo by zasáhl, protože poškozeným není nutně ono YouTube z příkladu, ale spíše každý jednotlivý návštěvník, který takovou falešnou stránku omylem navštíví. A přestože by to tak bylo efektivní, vzhledem ke svému počtu se uživatelé nikdy nedohodnou a doménu společně nekoupí. Škoda je rozložena příliš široce. V součtu je přitom vyšší než zisk spekulantův, ale vysoké transakční náklady neumožňují uplatnění Coaseho teorému. Souhlasíte se mnou, nebo se mýlím? Je to všechno jen otázka času?

Tweet

Dočetl jsem před nedávnem Špekonomii (český překlad pro Freakonomics). Stejnojmenný blog je pravděpodobně nejoblíbenějším ekonomickým blogem vůbec. Aniž bych o tom něco více věděl, různě jsem na "freakonomics" narazil a měl proto velká očekávání. O ta jsem přišel hned po přečtení prvních pár odstavců - Špekonomie rozhodně není zlomová vědecká práce. Není ani (po obsahové stránce) nikterak originální. Jelikož jsem však svoje očekávání patřičně upravil hned na začátku, nakonec se mi Špekonomie líbila. Je to taková populární knížka aplikující ekonomický (tedy pokud ne spíše statistický) pohled na různé běžné společenské jevy. Některé dedukce jsou překvapivé, některá čísla jsou zajímavá a celkově to je pěkná ukázka toho, jak s dostatečným objemem čísel se dají nacházet souvislosti v nečekaných jevech typu pokles kriminality a leglaizace potratů. Co mne nejvíce zaujalo byla úvaha o motivech realitních makléřů. Podle jisté statistiky když makléř prodává vlastní nemovitost, dává si s tím více práce a čeká delší dobu, než pokud prodává nemovitost klienta. Vysvětlení vypadá logicky. Pokud je placen v procentech ze zaplacené ceny, nemá pro něj smysl se snažit cenu posunout o drobet nahoru. Prodá-li dům za 1 milión, nebo 1,1 miliónu, činí rozdíl jeho provize velmi málo a není pro něj výhodné ztrácet s licitováním čas. Zájmy jeho klienta jsou přitom opačné. Realitní makléř se tedy paradoxně stává spíše spojencem kupujícího. V jeho zájmu je přimět majitele prodat za takovou cenu, aby obchod byl uzavřen co nejrychleji, nejlépe s prvním zájemcem. Lehkost jazyka, kterým je Špekonomie napsaná, však také znamená jistou nepreciznost. Na několika místech není úplně jasné, s jak upravenými číslami pracuje a co že tedy mají ukazovat. Minimálně v jedné pasáži si autoři dokonce protiřečí (pokud to není vina překladu). Konkrétně v kapitole o jménech a jejich spojení se sociálními třídami a vlivem na úspěšnost člověka. Celá tahle kapitola je ostatně spíše podprůměrná. A jaký je závěr? Freakonomics si přečtete. Život vám nezmění. Žádnou delší než půlhodinovou myšlenku nepodnítí. A pravděpodobně velmi rychle zapomenete, o čem vlastně je. Ale je to snadné a zábavné čtení, které není ztrátou času. O knížce, kterou čtu nyní (Úvod do analytické filosofie) psát nebudu. Půjčil mi ji spolužák z IES Lukáš Tóth, který chodí i na logiku z FF UK. Bohužel je intelektuálně úplně na jiné úrovni než já a prostě ji nechápu. :-)

Tweet