Dlouho jsem sem nic nenapsal, ale hodlám to brzy změnit. Jana (mimochodem známe se, Jano, zajímalo by mě, kdo to tu čte? :-)) se mě pod
minulým spotem ptala, jestli napíšu o výletu po USA. Chystám se na to, poznámky mám, nedopsaný cestovní deník mám, fotky mám, zážitky mám. :-) Zatím však nebyl čas, místo toho chci zužitkovat text, který jsem musel napsat na předmět
Institucionální ekonomie. Ovšem částečně reflektuje právě můj dojem ze Spojených států, částečně co jsem si zcela náhodou vyslechl o fungování romské komunity v Přerově. Tématem eseje mělo být
institucionální zajištění práva na práci. Než se dostanu k Romům, začínám proto trochu obecně (přestože jsem provedl jisté úpravy), prvních pár odstavců klidně přeskočte. Tématicky přímo navazuji na závěr starší úvahy
Vy jste rasista, milý Watsone?, drobnosti přímo opakuji.
Právo na práci
"Právo na práci" je v České republice vedle několika mezinárodních smluv, jichž jsme signatáři, na obecné rovině upraveno zejména Listinou základních práv a svobod. Článek 26, odstavec 3 obsahuje větu: "
Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací." Článek 28 větu: "
Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky." Listina obsahuje i některé další nároky na poměr zaměstnance a zaměstnavatele, týkající se zejména práva na stávku a zřizování odborů. Práce se též dotýkají články vyslovující rovnost lidí v důstojnosti i právech. Důležitý je například článek 24: "
Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu."
"Právo na práci" tedy není tak docela abstraktním termínem. Interpretací Listina nacházíme dvě linie ochrany práv souvisejících s prací. První se týká samotných podmínek práce, platu, bezpečnosti atp. Druhá zásada, kterou lze v Listině nalézt, je obecný princip nediskriminace na základě rasy, národnosti či pohlaví. V českém kontextu se mi právě tato část ochrany práva na práci zdá být zajímavá a chtěl bych se ji v tomto textu věnovat.
Co je to diskriminace?
Anglická Wikipedie ve své definici
diskriminace zajímavě rozděluje "
discrimination between" ve smyslu rozlišování mezi lidmi podle jejich kvalit a "
discrimination against" ve smyslu předpojatého chování k jistému člověku či skupině na základě jeho jistých charakteristik. Neboli odlišný přístup k lidem na základě přímo relevantních a nerelevantních charakteristik. Z hlediska zaměstnavatele je tedy "
discrimination between" pokud ze dvou zájemců na pozici kuchaře vybere toho, který vaří lépe, a "
discrimination against" pokud při svém rozhodování aplikuje jiné měřítko, například pohlaví či rasu. Domnívám se, že do této kategorie by patřilo i rozhodnutí na základě vzdělání zájemce či jeho osobního vystupování - ani jedno není nezbytně přenositelné do výstupu kuchařovi práce. Tento druh diskriminace však žádné ústavní ochrany nepodléhá.
Existuje celá řada kritérií, podle kterých pokud rozdělíme občany, nalezneme statisticky významné rozdíly v příjmech, zaměstnanosti, typu práce. Vedle rasy, pohlaví a národnosti to může být i dosažené vzdělání, místo bydliště a řada jiného. Ne vždy se musí jednat výsledek diskriminace. Vzdělaní lidé jsou spíše bohatší proto, že své vzdělání umějí uplatnit v náročnějších profesích, než že by zaměstnavatelé a priori vzdělané lidi zvýhodňovali. Podle argumentace Garyho Beckera by k takové diskriminaci prakticky nemělo docházet, protože by to byla konkurenční nevýhoda. (Tato myšlenka je rozvinuta například v
tomto článku, který stojí na úplně opačné straně názorového spektra než můj spot.) Stejně schopní lidé by měli mít stejné postavení na trhu práce bez ohledu na své pohlaví či rasu. Kdyby zaměstnavatel dal přednost horšímu pracovníkovi jen na základě jeho barvy pleti, poškodil by jen sám sebe v souboji s konkurentem bez předsudků. Pokud by tedy mělo k diskriminaci docházet, pak spíše kvůli zákazníkům, kteří například odmítají nechat se obsloužit černošským číšníkem.
Je nesporné, že horší pracovní podmínky kupříkladu Romů jsou do značné míry dány prostě jen nižší kvalifikací, možná i životním stylem, které klade na práci menší důraz. Obecně se přitom soudí – a žádné významné výzkumy neprokazují opak – že rasa ani pohlaví nemají vliv na pracovní schopnosti samy od sebe. Zdá se proto evidentní, že existují-li dlouhodobé a výrazné rozdíly v platových podmínkách a zejména ve struktuře pracovního uplatnění v závislosti na rase, národnosti či pohlaví, jedná se o neefektivní a podle všeho společensky nežádoucí stav. Stojí proto za úvahu, zda-li jistá forma diskriminace nepomáhá zakonzervovávat dnešní stav. Nebo obecněji – jaké má společnost či stát možnosti institucionálně současnou situaci změnit a posunout na efektivnější úroveň.
Transakční náklady vedou k diskriminaci
Domnívám se, že Beckerův argument selhává v situaci, kdy zaměstnavatel nemá
kompletní informaci o schopnostech zaměstnance, klíčový je přitom čistě okamžik jeho přijetí. Transakční náklady na přímé zjištění jeho schopností jsou vysoké. Při přijímání nových pracovníků se proto typický zaměstnavatel spoléhá na nepřímé charakteristiky, které podle jeho zkušenosti a názoru s produktivitou zaměstnanců jednoduše korelují (což ovšem znamená, že vedle „
discrimination between“ dochází i k „
discrimination against“, jelikož kauzalita není pro zaměstnavatele důležitá).
Jako zajímavost bych rád zmínil výzkum společnosti Google (jehož plné výsledky asi bohužel nebyly publikovány). Pomocí obsáhlých dotazníků zjistil od svých zaměstnanců informace typu zda-li mají nějakého domácího mazlíčka a podle dalších kritérií a názorů jeho kolegů vyhodnotil jejich pracovní „kvalitu“. Snahou bylo právě zjistit, které charakteristiky korelují s vyšším pracovním výkonem a které nikoliv. Z přijímání nových zaměstnanců by se tak mohla stát téměř věda (poznamenal bych, že poněkud nebezpečná). Pro zaměstnavatele s méně sofistikovanými metodami jsou bohužel vedle obvyklých položek v životopisu z nejsnáze zjistitelných charakteristik právě pohlaví, rasa či jméno naznačující původ.
Pokud platí, že rizika spojená se zaměstnáním Roma převyšují průměrné riziko, chová se zaměstnavatel racionálně, zahrnuje-li tento potenciální dodatečný náklad do své kalkulace při rozhodování o přijetí nového zaměstnance a jeho platových podmínkách. Nejedná se o rasismus ve smyslu neodůvodněné nenávisti k jiným rasám, ale o rasismus ve smyslu zohledňování rasy při rozhodování. Výsledkem je ovšem ztráta motivace Romů ochotných zařadit se do běžného chodu společnosti, vzdělávat se a pracovat. Jejich pracovní trh připomíná „
lemon market“. Kvůli neúplné informaci jsou očekávání postavena na průměrné zkušenosti, přičemž lidé převyšující tento průměr jsou neustále demotivováni jej udržet a celková zkušenost zůstává nízko, či se ještě dále propadá. Na rozdíl od obvyklého příkladu ojetých aut toto tržní selhání pravděpodobně nelze vyřešit budováním důvěry ke značce prodejce, v tomto případě „prodejce práce“.
Je však nemožné po zaměstnavateli vyžadovat jiné chování, pokud by v dnešním rámci cokoliv jiného bylo nákladnější a daného zaměstnavatele znevýhodňovalo v konkurenčním boji. Pokud považujeme daný stav za neefektivní a v dnešních podmínkách dlouhodobě rovnovážný, je pravděpodobně úlohou státu, aby svým zásahem pomohla přeskočit z jednoho stabilního uzlu do jiného. Je nerealistické bez zásahu státu doufat v dobrovolné naplňování ústavní zásady nediskriminace.
Trest za snahu, odměna za nečinnost
Právě stav romské komunity je v kontextu diskriminace v České republice nejkřiklavější, rád bych proto zmínil další institucionální nastavení společnosti, které problém dále zakonzervovává. Pokud stav na trhu práce demotivuje k pracovitosti, poctivosti a snaze o sebezdokonalování, sráží příslušníky romské komunity, kteří jsou ochotni akceptovat „společensky žádoucí“ chování, pak sociální systém naopak odměňuje chování v rozporu se společenským zájmem. Ne proto, že by sociální systém formálně nebyl připraven chránit se proti zneužívání, ale protože to politický a úřednický oportunismus neumožňuje.
Jako ilustraci bych chtěl uvést, co jsem se dozvěděl od své známé pracující v přerovském komunitním centru pro romské děti. Podle její zkušenosti je v této komunitě hluboce zakořeněn život z příspěvků jako normální způsob obživy. Již malé předškolní děti si místo na doktora hrají na to, jak chodí na sociální úřad pro dávky. Stejná jistota toho, jak budou v průběhu života „vydělávat“, vede k naprostému nezájmu o školu a vzdělání, zejména ze strany rodičů. Úředníci Romům dávky poskytují bez jakéhokoliv pokusu o kontrolu, ke které jsou oprávněni. Postrádají motivaci komplikovat si svou práci. Pokud by odmítli, vyvolali by Romové přímo fyzicky v budově úřadu nepokoj, hovořilo by se o rasismu atd. Úředníci proto z jistého strachu a pohodlnosti udržují v životě systém, který napomáhá udržovat romskou komunitu v dnešním stavu.
Něco podobného se dle mého názoru děje i na úrovni politiky. Romské hlasy nejsou ve volbách důležité vzhledem k nízké účasti, politici se proto rozhodují tak, aby si na své straně udrželi veřejné mínění zbytku společnosti. V jejím současném naladění se zdá, že nejtaktičtější je pokud možno se celé otázky vůbec nedotknout. I nedávná zkušenost ukazuje, že z „tvrdé“ protiromské rétoriky lze vytěžit jisté politické body. Pravděpodobně však nevydrží dlouho a politik je lidmi zařazen do kategorie extrémisty. Jakkoliv je společnost naladěna silně protiromsky, stejně tak je podezřívavá k jakýmkoliv projevům přílišné vyhraněnosti. Politik, který by chtěl ostře reformovat sociální systém s přihlédnutím právě k negativním vlivům na romskou komunitu, by pravděpodobně sklidil ostrou odezvu od těch, kterým současný systém vyhovuje. Jeho mediální obraz by se vychýlil k extrémismu a velmi pravděpodobně by se tím nakonec poškodil i v očích těch, kteří by mu přitom v této partikulární otázce fandili. Na druhé straně úplné tabu v české politice je promyšlená politika pozitivní diskriminace a dalších instrumentů, které by podaly pomocnou ruku těm Romům, kteří projeví snahu. Politicky naprosto neprůchozí je připuštění, že diskriminace Romů opravdu existuje a cestou, jak se z této pasti dostat, by mohla být právě pozitivní diskriminace.
Náš přístup kombinuje ty nejhorší možné prvky. Protiromské naladění společnosti i racionální chování zaměstnavatelů vede k trestání těch Romů, kteří by se byli ochotni integrovat do chodu společnosti. Pohodlnost politiků a úředníků naopak umožňuje vcelku pohodlný život těm, kteří v principu na společnosti parazitují.
Co s tím?
Domnívám se, že pokud připustíme obtížnou situaci Romů na trhu práce, která obecně demotivuje jejich aktivitu směrem k růstu svých pracovních schopností a orientaci na jiný způsob života, a odprostíme se od emotivního uvažování, nebude se nám pozitivní diskriminace zdát jako nic nepatřičného. Je v zájmu celé společnosti vytáhnout každého Roma, který o to bude mít zájem, z pasti převládajícího asociálního života. Je v jejím zájmu dostat co nejvíce Romů pryč ze zvláštních škol, na gymnázia a vysoké školy. I pokud to bude znamenat, že budeme přijímat studenty s horšími studijními výsledky právě kvůli jejich rase. Jako dočasný transformační krok při přechodu z jednoho dlouhodobého uzlu do druhého nám to může pomoci. Považuji za ironické, že obvykle právě pravice pozitivní diskriminaci striktně odmítá, přičemž její nejširší aplikace funguje ve Spojených státech, ráji mnohých pravicových příznivců. Jakkoliv se americká situace zásadně odlišuje a důvody akceptace pozitivní diskriminace jsou historicky jiné, jedná se o precedens, že se nejedná o nějaký a priori a za všech podmínek škodlivý institut, že může posloužit jako jeden z nástrojů institucionální změny.
Druhým možným krokem je pomoc zaměstnavatelům v překonání transakčních nákladů, které jim brání v přijímání Romů. Základem jejich chování je strach z konkurence, nejjednodušším postupem by proto mohly být tabulky pro zaměstnávání Romů, které by tuto „nevýhodu“ hodily na bedra všech společností rovným dílem. Tento postup je však z řady jiných důvodů dosti sporný a zdá se, že nefunguje příliš dobře. Jinou možností, která mě napadá, jsou státem podporované (dotované, či vynucované) „stáže“ Romů, které by zaměstnavatelům poskytly více přímých informací o jejich pracovních schopnostech bez obav z konkurence.
Po přijetí těchto kroků by pak konečně nastala situace vhodná pro změnu sociálního systému. Tvrdší vymáhání stanovených podmínek a omezení sociálního polštáře by mělo vytvořit tlak na Romy více či méně spokojeně přežívající v dnešním stavu, aby se postupně do společnosti pokusili integrovat. Věřím, že v případě pevného politického zadání a podpory by bylo možno úředníky k přísnějšímu postupu snadno motivovat.
Změna a naděje :-)
Jsem však skeptický, že by se mohl objevit politik, který by tyto kroky přijal za své a podařilo se mu je prosadit. Diskuse o postavení Romů je příliš černobílá. Pokud by se některý politik pokusil o tyto tři kroky, velmi pravděpodobně by skončil s paradoxním obrazem populistického pseudohumanisty. Obávám se, že v této otázce společnost projevuje mimořádnou zaslepenost a krátkozrakost. Odmítám však nevěřit, že alespoň méně viditelnými kroky lze tento žalostný stav změnit.
