3. 05.
V současné názorově roztříštěné Evropě je minimálně jedna věc, na které se téměř všichni shodnou - Turky nechceme! Můj názor je mírně pozitivní, Turecko je potenciálně velmi bohatá země s dlouhou historií sekularismu a řekněme liberalismu. Lze najít celou řadu argumentů pro a celou řadu proti. Bohužel diskuse se většinou točí okolo výkřiků typu: “Když nedobyli Vídeň, teď to zkoušejí jinak.” Nebudu se v tomto spotu pokoušet najít odpověď na otázku přijetí Turecka do EU, vzal jsem však statistiky, kalkulačku a Excel a zkusil zjistit, je-li Turecko jednoduše příliš velké sousto pro EU.
Evropská unie jednoznačně směřuje k jakémusi decentralizovanému federativnímu uspořádání. Ať si Václav Klaus prská jak chce, dlouhodobě tomu není vyhnutí, za sto let v Evropě bude jednotná federace s federální vládou. V historii byly státy obvykle tak velké, jak velkému území se ještě dalo efektivně vládnout. Internet a moderní doprava svět zmenšily a státy se přirozeně zvětšily. Navíc v době, kdy na světě existují miliardové rychle se modernizující země v Asii a řada dalších velkých států všude po světě, může Evropa zůstat významným hráčem jen společně. To neznamená, že velká část věcí nebude řešena místními vládami a samosprávami, ale vedle nich budou existovat silné federální instituce. Čím dříve se EU dokáže do této podoby transformovat, tím méně ji to bude stát.
Na této cestě má Evropská unie podle mého názoru dva jen obtížně překonatelné problémy. Prvním je jazyková roztříštěnost, která rozhodně nemizí a bude přetrvávat desítky let. Evropská unie by potřebovala jeden oficiální jazyk, který by prosazovala vedle národních jazyků ve všech evropských zemích, který by byl sjednocujícím prvkem EU. Bohužel zvláště vinou Francouzů je to po ještě dlouhou dobu bude jen utopie. Naopak poslední dobou se (přirozeně) vedle Francouzů ozývají i Němci, ale i Italové, Španělé, také Poláci a tak dále až po Iry. Angličtina přirozeně dominuje komununikaci mezi Evropany, ale jaké je procento lidí, kteří jsou anglicky schopni hovořit stejně plynně jako rodným jazykem? Obávám se, že to nebude ani deset procent (mimo Velkou Británii, samozřejmě :-)). Dokud nebude jet na výlet do Maďarska stejně pohodlné jako jet na Moravu, Evropa se neintegruje a hranice zůstanou, jak jsou.
Druhým problémem je dominance velkých zemí. Zatímco s jazykem časem lze něco dělat, rozložení populace je věcí historickou, se kterou se jen tak něco nezmění. Federální uspořádání předpokládá flexibilitu, tedy prosté většinové hlasování, aby vždy bylo možno rozhodnout tak či onak. Jenže většinu dnes (podle populace) dají dohromady pouhé 4 země z 27. Ačkoliv nikde není dáno, že by ty největší měly mít pravidelně stejné zájmy a volební systém může být takový, aby sílu malých zemí uměle zvyšoval, pro stabilitu EU to musí být riziko. Ostatně vidíme to i dnes - kdyby se všechny velké státy chovaly tak sobecky jako Francie, Evropa by vůbec nemohla fungovat.
Udělal jsem si proto statistiku, co by s tím mohlo udělat další rozšíření. Otázka brzy stomiliónového Turecka je přitom nejžhavější. Nehodnotím proto, je-li Turecko pro EU příliš velké z různých aktuálních důvodů, ale je-li pro ni příliš velké z hlediska rozložení sil.
Čísla v tabulce nahoře (musíte rozkliknout) nemusejí být úplně přesná, ale pro ilustraci naprosto stačí. Spočítal jsem podíly největších zemí na celkové populaci EU v současné chvíli a při různých modelech rozšíření, pro srovnání též čísla z USA. Údaje o počtu obyvatel jsou z Wikipedie, sice si sama na různých stránkách protiřečí, ale milión sem, milión tam. Tučně jsou zvýrazněna čísla, kdy podíl přesahuje prostou či dvoutřetinovou většinu.
První řádek je EU dnes. Většinu mají 4 země, kvalifikovanou 6. Srovnání s USA je jasné, ačkoliv trochu zkreslující celkovým počtem zemí - Evropa má jen o něco přes polovinu členských států. Je proto logické, že většiny musí dosáhnout dříve než Spojené státy. Na druhou stranu podle mého názoru to na závěru nic nemění - EU má také výrazně větší počet obyvatel, kteří jsou nacpáni v méně státech a to zejména v těch největších. Důležité je i absolutní číslo počtu zemí tvořících většinu - v Evropě je koalice 4 největších zemí pravděpodobnější než koalice 9 států USA.
“Očekávatelným rozšířením” jsem k EU přidal Balkán, Švýcarsko, zbylé severské státy a severní Kypr. Dá se očekávat, že dříve nebo později do Evropské unie spadnou všechny, Kypr se sjednotí, Balkán pomalu vychládá a země po zemi bude přistupovat, bohaté stát stojící mimo nakonec také nebudou mít jinou volbu. Všechno to jsou spíše menší země, proto také ve statistice mají - byť poměrně malý - vliv směrem ke snížení podílu velkých zemí.
Další řádky jsou vždy předchozí řádek plus něco navíc. Nejprve Turecko, poté model pro Turecko vyrostlé na 100 miliónů se zachováním ostatních čísel, dále přidání Ukrajiny, Běloruska a Moldavska a konečně i Ruska. V dlouhé perspektivě je dost možné, že všechny tyto státy - Rusko asi jedině v případě oddělení asijských částí - k EU přistoupí, z historických, geografických i ekonomických důvodů.
Zajímavé je, že žádné z rozšíření by s podíly největších zemí nic zásadního neudělalo, Evropa by byla dvakrát větší, ale většinu pořád bude schopno utvořit pouhých pět zemí. Pokud se zaměříme na vliv Turecka - jeho vstupem se láme většina 4/5 států, což ovšem nemá význam - při nepřesnosti mého počítání ve světle dalšího demografického vývoje. Na druhou stranu jednoznačně lze říci, že jeho vstup by hrozbu většiny menšiny států nezhoršil. Tak špatné rozložení jako má Evropa dnes už zhoršit nejde. Navíc je daleko pravděpodobnější, že se spojí Francie, Německo, Itálie a ještě někdo pro zájmům ostatních, než že se podobná spolupráce bude dohadovat mezi Tureckem, Francií, Ukrajinou, Británií a třeba Polskem.
Co by si měly země velikosti České republiky přát? Nastavení takového systému, který alespoň po formální stránce zabrání přehlasování velkými státy. Evropská ústava navrhovala většinu 65 % obyvatel a 55 % států. Kvalifikovaná většina však znamená, že někdy prostě nebude přijato nic. Navíc ze zvláštních důvodů je poskytnuta větší šance blokovat velkým zemím než těm malým, postaví-li si hlavu pouhé 3 velké země, neprojde nic. Malým zemím by myslím mohla úplně vyhovovat prostá většina obyvatel i zemí, tzn. systém podobný USA - dvoukomorový parlament do jehož jedné komory se volí poměrně k počtu obyvatel státu a do druhého stejný počet odkudkoliv. Jakékoliv komplikované konstrukce budou horší možností - buď malé státy budou mít menší vliv, nebo ho budou mít teoreticky větší, ale horší akceschopnost EU povede k tomu, že - tak jako dnes - budou důležité otázky velké státy řešit pěkně jen mezi sebou.
A odpověď na titulek článku? Není.
David Antoš
Loading ...
