21. 02.
O české dějiny a dějiny 20. století jsem se nikdy příliš nezajímal. Asi se mi zdálo, že pro svou blízkost nenabízejí romantické příběhy. Kvůli nesmírně zajímavému a vtipnému předmětu Vývoj československého ústavního a politického systému jsem musel tři knížky přečíst a trochu si rozšířit rozhled. Poslední dva roky čtu podstatně méně, než bych měl, čas mi žerou jiné věci. Poprve mi proto povinná četba nezněla odporně. 
Vybral jsem si Budování státu: výbor 1918-1923 od Ferdinanda Peroutky, knihu Jiřího Pernese Až na dno zrady a soubor článků z týdeníků Respekt Nemilosrdné příběhy českých dějin. Má představa českých dějin v minulém století byla dosud naprosto zamlžená, s obecným názorem zformovaným dějepisem na gymnáziu. Všechny tyto publikace proto obsahují informace pro mě téměř šokující. Zvláště poslední z nich silně otřásla mou představou o celé české pozici ve dvacátém století.
Český mýtus
Myslím si však, že jistý „český mýtus“ je prostoupen celou naší společností. Jak se díváme na své dějiny, lze shrnout do jednoho odstavce. V našich očích jsou Češi malý, chytrý, vtipný, neagresivní národ, kterému bylo pro jeho malou sílu vždy ubližováno. Od raného středověku se nás snaží pohltit Němci. Osobou Jana Husa jsme se postavili chamtivé církvi a o dvě století předběhli celou Evropu. Následné války jsme vyhrávali, protože na naší straně byla spravedlnost a bratrská jednota. Další období je ukázkou skvělého a poklidného rozvoje utnutého až odpornými Habsburky. Ti proti vůli celého národa České země ovládli, brutálně rekatolizovali a téměř poněmčili. Vězněný český národ po mnoha staletích vysvobodil až Masaryk a hrdinné zahraniční legie, do té doby mu neustále hrozila úplná likvidace německou přesilou. První republika je dalším dokonalým obdobím. Vedli nás moudří politikové, ekonomicky jsme byli snad i téměř nejlepší na světě, lidé šťastně budovali svůj nový stát. V roce 1938 nás nečestně zradili a obelhali západní spojenci, německému obsazení jsme nemohli nijak zabránit. Za Druhé světové války jsme těžce trpěli, ale vzdorovali. Po válce nás Západ zradil podruhé, přenechal nás sovětské sféře vlivu. Komunisté se k moci dostali násilným pučem, odpor demokratických politiků proti síle Sovětů byl marný. Pokud jde o odsun Němců, ten byl jen správný, po hrozném období Protektorátu museli přece tito cizinci odejít a nechat Česko Čechům. Stejně by jen zase dělali problémy, přestože my jsme se k nim vždy chovali slušně. Jisté excesy při provádění odsunu byly přirozené, navíc jistě ani zdaleka nedosáhly takové úrovně jako násilí spáchané vůči nám. Konfiskace a znárodňování kdečeho bylo dílem naprosto správné, protože proč by zrádci, bývalí šlechtici a vůbec různí boháči měli mít takový majetek, dílem to byla prostě vina komunistů. Zprávy o politických vězních a procesech jsou přehnané, Češi přece chtějí hlavně klid a nějaký fanatismus je jim cizí. V roce 1968 se opět projevila přirozená česká touha po svobodě, ale Sověti ji brutálně potlačili a české vedení muselo ustoupit. V období normalizace nebylo možné dělat nic jiného než nic. V roce 1989 jsme se při první příležitosti odvážně přihlásili o svá práva a „sametově“ vydemonstrovali návrat k demokracii. Jednoduše za všemi temnými částmi naší minulosti stojí jen nepřízeň osudu a různí naši sousedé.
Tak trochu jiné dějiny
Nemilosrdné příběhy českých dějin se – jak již název napovídá – soustředí na trochu jiné obrázky české historie. Pokud bychom totiž chtěli, mohli bychom sestavit naprosto opačný model českého národa, než jaký v našem povědomí převládá. Čechy v Rakousku můžeme vidět jako nesnášenlivé nacionalisty, kteří přestože byli víceméně rovnoprávní, neustále požadovali další ústupky. Kteří svou národní identitu postavili na jazyku a označili tak snad třetinu obyvatel svých historických zemí za cizince. A nakonec tento stát i při první příležitosti rozbili. Údaje o zahraničním odboji se zdají být přehnané, reálně české legie na žádné frontě nebyly rozhodující silou. Čechům nový stát tak trochu spadl do klína sám od sebe, rozhodnutím tehdejších mocností. Čeští politikové až do poslední chvíli velmi zbaběle vyjadřovali věrnost rakouskému císaři a obrátili až když bylo téměř rozhodnuto. V poválečných jednáních pak projevili minimální pochopení pro cizí národnosti. Bez jasného argumentu si vymohli územní zisky na úkor Rakouska, Maďarska i Polska, aniž by je bez pomoci Spojenců byli schopni vojensky udržet. Vytvořili tak jakési Rakousko-Uhersko v menším, s obrovsky silnými menšinami. Jejich vliv potlačili schválením ústavy bez jejich zástupců, promyšleným rozdělením státu na samosprávné celky a fikcí „československého národa“.
Podobně kriticky lze hodnotit i vztah ke Slovensku. Národní mýtus praví, že jsme hluboce zaostalému Slovensku po vytvoření společného státu přispěchali na pomoc, vybudovali školství, ustálili novou státní správu. Málokdy se už zmiňuje, že odmítnuta byla původně plánovaná autonomie, že Slováci byli diskriminovaní při ucházení se o úřady a že se řada Čechů na Slovensku chovala téměř jako „kolonizátoři“. Glorifikovaná prvorepubliková politika také nebyla vzorem slušnosti, za jakou je dnes vydávána.
Přes v tehdejších reáliích unikátní udržení demokracie byla česká politika také svědkem hluboké nevraživosti, občasného násilí, zákulisních obchodů a všudypřítomného rozdělení společnosti podle stran. I to se stalo důvodem, proč po nástupu Hitlera k moci česká politika zcela selhala v oblasti zahraničněpolitické i obranné. Otázka, zda-li bychom se dokázali ubránit, má jednoduchou odpověď. Nedokázali, protože jsme se včas na konflikt nepřipravili. Pro spory a snad i korupci nebylo dokončeno pohraniční opevnění. Zahraniční politika vůbec nepočítala s možností ztráty podpory západních spojenců. Nedokázali jsme ani efektivně vyřešit vztahy s německou menšinou, které jako časovaná bomba čekaly na vhodnou příležitost k vyhrocení.
A konečně jako úplně nesmyslnou můžeme označit představu První republiky jako času všeobecného blahobytu. Československo naopak Světová hospodářská krize zasáhla téměř nejsilněji ze všech evropských zemí a nejdéle i trvala.
Mnichovskou dohodu lze vnímat nejen jako selhání Západu, ale i nás samotných. Následná rezignace na vzdor je však jednoznačně ostudná. Doufali jsme, že Hitler zbytky Československa nechá na pokoji. Přistoupili jsme na jeho požadavky a velmi nehumánně se zachovali k emigrantům z Třetí říše, začali s diskriminací Židů a otevřeli první pracovní tábory pro Romy. V těch pod dohledem českých dozorců ještě před obsazením Německem v otřesných podmínkách umírali lidé. Němcům jsme dokonce po obsazení bez problémů vydali české zbrojovky a armádní vybavení, které výrazně zvedlo sílu německých vojsk. Ani za Protektorátu se neobjevil větší odpor. Až na ojedinělé akce byl naprostý pořádek, lidé normálně chodili do práce. V řadě jiných zemí tomu přitom bylo zcela jinak. Vývoj po válce nelze považovat za osud. Češi si jako jediní z okolních zemí svobodně zvolili komunisty, demokratické strany jim vydaly silová ministerstva a nakonec vcelku nečinně přihlížely k jejich uchopení moci. Ostře kontrastuje Československo s Finskem. Finsko se za cenu jistých obětí dokázalo i v snad ještě horší pozici ubránit, Československo podlehlo, aniž by v něm byla přítomna Rudá armáda. Vinu má i prezident Beneš, který v kritickou chvíli nedodržel své slovo a tlak komunistů neustál, ale především již dříve jasně nasměroval českou orientaci směrem k Moskvě. Vznik Národní fronty, celá řada znárodňování atd. jsou též produktem celého poválečného politického spektra, nikoliv dílem komunistů. Levicové strany se po válce rozhodly využít své příležitosti a nedemokraticky ukořistit celý politický prostor pro sebe.
Mávnout rukou nelze ani nad odsunem Němců. Případy krutých násilností páchaných na nevinných lidech nelze přejít jako ojedinělé excesy. Proběhly se souhlasem většiny společnosti, byly následně amnestované a hluboce barbarské. Je těžko uvěřitelné, že většina německy mluvících Židů po návratu z koncentračních táborů ve strachu před běsněním Čechů raději emigrovala do Německa. Těžko obhajitelný je i samotný odsun. Nešlo o vysídlení malé problémové minority. Celá obrovská území byla prakticky vylidněna, vyhnáni byli lidé, jejichž předci na této půdě žili často stovky let. Nepatřila jim o nic méně než „nám“. Druhá světová válka nemůže být omluvou, zvláště ne, když ji většina Čechů prožila podstatně klidněji než většina Evropy. Konkrétní nesmírně kruté případy zacházení s Němci z Nemilosrdných příběhů českých dějin jsou smutnou ukázkou toho, co jsme z našeho historického povědomí tak úspěšně vytěsnili.
Následné komunistické politické procesy taktéž úspěšně nabourávají představu mírumilovných Čechů. Podle odhadů byly po Sovětském svazu vůbec nejtvrdší v celém Východním bloku. Naivní naděje v roce 1968 rychle utnula vedle vojsk Varšavské dohody i zbabělost údajně reformních politiků a po krátkém období tichého odporu i kolektivní kapitulace celého národa. V dalších desetiletích bylo Československo jednou z nejklidnějších komunistických zemí s nejrigidnějším režimem. Naprostá rezignace na změnu se projevila i v roce 1989, kdy se Češi odhodlali k demonstracím až dlouho po většině ostatních, a to ještě až po dosud nejasné provokaci StB. Pokud bychom shrnuli tento možný výklad českých dějin, získáme zcela jiné nálepky českého národa. Zdá se být zbabělým a zákeřným, neschopným pro svou budoucnost něco riskovat, ale vždy ochotným kopnout si do poraženého.
Uvědomuji si, že tento obrázek je naprosto stejně jednostranný a zkreslený jako ten první. Je však dobře, když se s ním člověk seznámí. Středoškolskou výukou je v nás budován téměř nekritický pohled na naše dějiny. Pokud jej vyvážíme pohledem přehnaně kritickým, můžeme se přiblížit ke střízlivému hodnocení. Alexandr Vondra v jedné části Nemilosrdných příběhů českých dějin zmiňuje v dnešních měřítkách ostudnou internaci Američanů japonského původů za Druhé světové války. Spojené státy se prý také nijak zvlášť k této části svých dějin nehlásí a prakticky na ni zapomněli. Jen málokterý národ ve své minulosti neukrývá nějakého toho kostlivce.
Je si jistě potřeba uvědomit tíhu událostí 20. století, které v klíčových okamžicích vytvořily silný tlak na rozhodování českých politiků i společnost. Češi rozhodně nemají svou historii minulého století o nic temnější než většina evropských národů. Pokud však připustíme, že vedle světlých momentů existují i velmi temné kaňky, projevíme tím dospělou odvahu přiznat si své chyby. Pomůže nám to ve vztahu k sousedům i k naší současnosti. Věci nejsou jen černé a bílé. Zdaleka jen bílé nejsou ani české dějiny.
David Antoš
Loading ...