25. 03.
Konečně jsem letos navštívil Jeden svět, alespoň jeden večer. Film Pod úrovní moře, které shodou okolností festival i vyhrál, mě naprosto nadchnul. Šel jsem na něj už dost unavený, ale dychtivě jsem hltal každou minutu. Není pro mě důležité, jestli film měl nějaké poselství, ani jak věrohodně autentické ty scény byly. Ale byl rozhodně strašně zábavný a… nu zajímavý. Na netu jsem k němu nenašel skoro nic - YouTube, torrenty, IMDb… nikde nic zajímavého, co bych mohl odkázat. Tak aspoň tenhle “trailer” a jestli na ten film někde narazíte, nemiňte jej.
Druhý film, kvůli kterému vlastně vůbec píši, se jmenuje Afghánské ženy za volantem. Je to slovenský dokument sledující osud několika žen z Kábulu rozhodnutých naučit se řídit. Samotný snímek není přes zajímavý nápad nijak mimořádný, hrdinkám se nic zásadního nestane, pro autory smůla. Nejpozoruhodnější částí byla anketa mezi Afghánci, jestli by ženy měly řídit auta. Celá řada odpovědí velmi suše konstatovala, že je to celé nesmysl. A vůbec, dyť je to odporné.
Mám kamarádku Polku, velmi příjemná, chytrá slečna. Je věřící a má velmi konzervativní názory na potraty. A homosexuály. Nechce je snad léčit, ale aspoň aby nikde nevylézali. Dyť je to odporné.
Asi nejvtipnější článek, který jsem kdy v novinách četl, se věnoval jakémusi samohaně se věnujícímu člověku na Pražském hradě. Každé ráno po několik měsíců chodil provozovat svou zálibu před hradní stráž. Byl nakonec zadržen a nějak potrestán. Dyť je to odporné.
Když se dva lidé dohodnou, že jeden sní druhého, jde ten řezník do vězení. Je to jejich soukromá věc, ale společnost je rozhodnuta oběť chránit třeba i proti její vůli. Dyť je to odporné.
Asi je jasné, kam směřuji. Poučka praví - svoboda člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. Já bych si to přeložil - ať si každý co chce, když tím nikomu neškodí. Liberalismus. Co ale znamená to “nikomu neškodí”? Z uvedených příkladů je vidět, že to často vykládáme jako “nikomu, nebo většině, to nevadí, nestěžují si”. Nejde nám o nějakou objektivní škodu, ale o její subjektivní posouzení. Lidé se nemohou procházet nazí po Václaváku proto, že bych tím byl někdo “objektivně” poškozen, ale protože by tím bylo hodně lidí subjektivně zhnuseno.
Pokud ale akceptujeme takový subjektivismus, dům se hroutí, bárka se potápí. Jsou odporní ti teplákoví hiphopeře? Zakázat. Jsou odporní Romové v hospodě? Zakázat. Je odporný pohled na ženu za volantem? Zakázat!
S odpovídajícím hodnotovým systémem si takto obhájím cokoliv a nějaká poučka o hranicích svobody je v argumentaci zcela bezcenná. Je z toho nějaká cesta ven, nebo musíme Afghánce přesvědčit jiným arzenálem než mácháním praporem Svoboda?
Tags: afghánistán, člověk v tísni, ženy, řízení auta, dokument, feminismus, jeden svět, liberalismus, relativismus, svoboda
David Antoš
Loading ...
March 25th, 2009 at 2:35
Moc hezká úvaha, díky. Moderní uplatňování praktické svobody je skutečně na první pohled značně nesystémové. Na druhý pohled to už ale možná tak jednoduché není.
Společnost totiž obvykle nezakazuje vše, co se většině zrovna nelíbí. Zakazuje obvykle jen to, co se většině nelíbí velmi konzistentně a velmi dlouho — dlouho ve smyslu časových měřítek celých kultur, takže stovky až tisíce let.
Je pravděpodobné, že v době svého vzniku měly všechny ty zákazy velmi racionální důvody. Společnosti, které je uplatňovaly, přežily, ostatní zanikly. Některé z těch zákazů možná dnes existují už jen ze setrvačnosti a jsou ve skutečnosti zbytečné. Některé se taky už dávno vytratily. Jenže ono se to z krátkodobého pohledu těžko posuzuje.
Mne třeba v souvislosti se současnou krizí napadl zákaz půjčování peněz na úrok. Existoval tradičně v křesťanské i islámské kultuře, pak se ho západ zbavil a zůstal jen v islámu. Obvykle se tento zákaz považuje za regresivní a to, že se ho západní kultura zbavila, se považuje za jednu z příčin urychlení jejího vývoje. Jenže co když je ten zákaz ve skutečnosti stále užitečný a v dlouhodobé perspektivě nás přemůže kultura, která ho stále dodržuje?