24. 05.
Po delší době se na internetu objevil nějaký zajímavý český klip. Za terč si bere radního Richtera, který je už několik měsíců na nože s pražskými divadly kvůli systému rozdělování dotací. Musím autora ocenit, protože z nijak kvalitní materiál dokázal sestříhat tak, že to Richtera maximálně zesměšňuje. Oproti různým videím s Paroubkem měl o dost těžší práci.
Přiznám se, že o celém problému vím velmi málo, nemám proto hotový názor. Pokud jsem to celé jen z novin dobře pochopil, tak jednoduše dříve peníze dostávala “kvalitní” divadla, tedy divadla, která takto někdo autoritativně ohodnotil, nyní se okruh příjemců rozšířil a vytvořila se nějaká závislost mezi výší dotace a počtem prodaných vstupenek.
Nejsem velký divadelní nadšenec. Na nějaké představení chodím možná 2, 3 do roka. V divadle tak strávím možná 6 hodin ročně, oproti tomu jsem s Battlestar Galacticou za poslední rok mohl strávit nějakých 30 hodin, se Ztracenými 12 hodin, s My Name Is Earl 8 hodin. Nejsem tedy nijak velký “konzument” umění.
Zábavu jen za vlastní
Měl by mi proto být blízký pohled, že divadlo je zábava jako každá jiná a její obstarávání by si měl každý řešit sám. Je nepřijatelné, aby se za státní peníze stavěly fotbalové stadiony. Neexistuje žádné opodstatnění, proč přesouvat peníze z peněženek všech do peněženek fotbalových fanoušků. Stejné je to s divadlem. Zde je onen transfer peněz ještě hůře pochopitelný, protože návštěvníci divadla jsou v průměru jistě majetnější než návštěvníci stadionů. Takže to vypadá, jakoby si vlivná “elita” společnosti svým vlivem dokázala prosadit, aby její zálibu platil celý národ.
Přibližně s takovou argumentací se dá setkat ve většině internetových diskusí. Její slabinou je, že Praha se nerozhodla dotace zrušit či snížit, celkový objem zůstal zachován. Pouze se rozdělování stalo méně selektivní. V takovém případě se však nabízí otázka, jaký má smysl nejprve všem peníze sebrat, a pak je zase všem rozdat? Takové chování má jediný možný podpůrný argument. Totiž že samotné chození do divadla má z hlediska společnosti nějaký pozitivní efekt, bez ohledu na co lidé chodí. Pokud popíráme, že by “vážné divadlo” bylo víc než jistým druhem soukromé zábavy, těžko můžeme připustit tuto tezi. Pokud v něm vidíme nějakou další hodnotu, pak je logické, že budeme dotace udělat úměrně tomu, kolik této hodnoty to které divadlo nabízí.
Bez kultury není morálky, bez morálky není společnost
Obhajoba dotací vybraných umělců je naopak obvykle založena na argumentu, že podpora “kulturnosti” prospívá celé společnosti. Kultura by měla podporovat myšlení, kultivovat chování atd. Její vliv by měl posílit morální vzorce, které člověk v sobě má nějak zabudované a které jsou pro fungování společnosti nezbytné. Že lidé nekradou, nevraždí, pouští v metru sednout starší a řada menších dodržovaných vzorců je důsledkem jakési výchovy, vštěpování v rodině, škole i jinde. A nakonec i radikální liberál by měl připustit, že bez tohoto by mu žádný trh nefungoval. Tento argument proto považuji za legitimní zdůvodnění, proč divadla dotovat ze společných peněz a proč tak činit přísně výběrově. Vedle individuálního užitku diváků zde totiž máme jakousi pozitivní externalitu, která prospívá všem a která musí být nějak uhrazena, aby byla v dostatečné míře produkována. Osobně jsem však trochu skeptický, vztah mezi návštěvou Othella a slušností v životě nevidím moc silný.
Na kulturu jsou pyšní i barbaři
Je tu ještě jeden, drobnější argument, který se líbí mně. I když divadla navštěvuji málo, přesto jsem rád, že existují. Jsem pyšný na kulturní úroveň v mém okolí, přestože mě třeba přímo nebaví, nezajímá. Samozřejmě podobný argument by se dal vztáhnout i na sport. Mám radost, že se v Praze každý rok koná velký maraton, oceňuji, že se v Praze odehrála premiéra nového představení významného světového dramatika. A to přesto, že jsem se ničeho z toho nezúčastnil. Samozřejmě pokud mám opravdu takovou radost, mohl bych ji možná raději vyjádřit přímým příspěvkem než spoléháním se na daně. Veřejné finance však v této oblasti dost možná fungují velmi dobře. Nebo alespoň fungovaly.
David Antoš
Loading ...