6. 11.
Říkal jsem, že o knížce Kapitoly z analytické filosofie se rozepisovat nebudu, ale nakonec mi to stejně nedá. Nejistota, kterou ona kniha končí, je totiž krajně depresivní.
Analytická filosofie hledá pravdu
Kapitoly z analytické filosofie v zásadě shrnují vývoje tohoto druhu filosofování spojeného s logikou od počátků na konci 19. století do současnosti. Téma je dosti složité a hutné, já pochopil jen minimální zlomek. Text je však velmi čtivý (nevím, jak je to možné, ale i když člověk nechápe, pořád je to čtivé ;-)) a autor Jaroslav Peregrín vždy intepretuje důsledky toho či onoho přístupu či “objevu” v řeči, která už srozumitelná trochu je.
Cílem analytických filosofů bylo očistit filosofie od blábolivých částí, v zásadě od metafyziky. Chtěli ukázat, že některé úvahy jsou zcela mimo mísu, pokud analyzujeme jazyk, ve kterém jsou vyjadřovány, a podrobíme ho testu logické správnosti. Jiné zase nemá vůbec smysl vznášet, protože na ně z principu není možné hledat odpověď, takže by snad o nich nemělo být ani uvažováno, není jak. Výsledkem by tak mohl být stav, kdy část dnešních filosofických témat zcela zavrhneme a část přenecháme vědě. To, co zbyde, bude analytická filosofie, tedy logická analýza jazyka. Tento přístup je ve shodě s viděním vědy jako čehosi exaktního, konečného a dokonalého, jako jediného možného způsobu, jak si klást otázky.
Důkazy neexistují
Bohužel prý analytická filosofie s tak odvážným cílem selhala. Problémem je jednota poznání, porovnatelnost teorií, objevení “pravdivosti”. I u nás na ekonomii trávíme spoustu času při hodinách matematiky s “důkazy”. Ty mají vždy stejnou strukturu. Něco znám (či mám definované), něco tvrdím a snažím se dokázat, že tvrzení plyne z ostatního. Zpravidla se to dělá tak, že mezi výchozí a dokazovaný výrok postupně kladu další a další tvrzení, která jedno z druhého mají vyplývat a utvořit tak jakýsi řetěz důkazu. Problémem, který přes různé úvahy nikdo nerozlousknul, je stále ten skok z jednoho výroku na druhý. Ať už si ty krůčky co nejvíce zjemním, ať se dostanu na sebemenší úroveň, vždy nakonec v přesvědčení, že 1+1=2, je schován “selský rozum”, jakési “to je přeci zjevné, samozřejmé, nutné”. Pokud to tak platí v matematice, platí to stejně i ve všech více empirických vědách. V jakékoliv implikaci je vždy schován kousek čehosi iracionálního postaveného na víře.
Skutečné poznání neexistuje
Druhým problémem je vliv předpokladů. Této úvaze příliš nerozumím, ale zdá se, že pravdivost pozorování je ovlivněna už tím, co si vyberu na pozorování a jakou metodou. Že v zásadě není možné rozřešit, která metodika je správná. Že přestože bych dvojí metodikou zkoumáním stejného problému došel k opačným závěrům, nemám z principu možnost rozsoudit, kdo je chybný. Možná to celé interpretuji špatně, vzhledem k nepochopení celé této konstrukce mám problém pochopit její závěry. Každopádně se mi konec Kapitol zdál být notně relativistický, zpochybňující možnost jakéhokoliv opravdového, jistého poznání. Pokud žádná empirie nelze očistit od způsobu, jak k ní přistupuju a jak ji vyhodnocuji. Zdá se mi, že důsledkem takového názoru je také odmítnutí vědy (respektive zvláště fyziky) jako nejvyššího a nejpřesnějšího jazyka popisujícího svět. Vedle jazyka fyziky může existovat jazyk náboženský či některý filosofický a není možné říci, že jsou “horší”. Možná je možné udělat si malé osobní přesvědčení, že se fyzika světu hodí více než náboženství, ale to je čistě subjektivní věc.
Svým světonázorem jsem uvízl někdy v 19. století - vírou v nadřazenost vědy a determismus. Možná to bude systémem školství, které v zájmu srozumitelnosti pracuje právě s tak zjednodušenými modely a tématy, jaké lidstvo zaměstnávaly v 19. století. Vyrovnat se s kvantovou mechanikou, která do determistického vidění světa moc nezapadá není těžké. Je tak nepochopitelná, že ji stačí hodit za hlavu. Třeba je to jen nějaká chyba a časem ji někdo pěkně logicky vysvětlí. A vůbec, fyzici jsou divní lidé. Ale vyrovnat se se závěrem, který jsem si odnesl z Kapitol, je těžké. Ale co, stejně jsem to určitě nepochopil správně.
Tags: analytická filosofie, determismus, filosofie, logika, relativismus, věda
Tweet
David Antoš
Loading ...
November 12th, 2007 at 2:17
Ahoj Davide,
zabrousil jsem na tyhle stránky víceméně náhodou, nicméně mě tvé internetové aktivity docela překvapily - kde na to hergot bereš se dvěma školama čas:-)? K věci : netvrdím, že jsem Kapitoly pochopil v celém rozsahu, ale jen pár poznámek : proti relativismu se skutečně dá postavit jen málo “tvrdých” argumentů kromě apriorních pocitů, ale to proti determinismu taky:-), nicméně si myslím, že v knize nikde nepřevládla myšlenka “to poznání nám vlastně k ničemu není” (není to ani její hlavní téma). Nevadí, že nebudu nic vědět najisto, v praxi stačí, že to vím dostatečně přesně s dostatečnou pravděpodobností. Čili to “malé osobní přesvědčení” není tak nedůležité, je dokonce naprosto zásadní. Pokud mi moje poznání “k něčemu bude” (co je to něco nebudu rozebírat - o smyslu života snad jindy:-) ), pak je v podstatě jedno, že je neúplné (nebo dokonce mylné). Věda se dnes už nesnaží o “odkrytí absolutna”, ale o posouvání lidského poznání obecně dál - a jeho využitelnost, ať už pro další poznávání či jinak.
November 12th, 2007 at 2:27
Jo a : opatrně s místy, kam chceš poslat knihovnu, já třeba bydlím až na Chodově, tak sem už ani tu ne?:-)