30. 10.
Jeden z předmětů, na který se prostě každý musí těšit, je Teorie her. Nejznámnějším příkladem je asi Vězňovo dilema, ale zajímavých modelů je spousta. Co se mi na nich zdá být nejpřitažlivější je, že částečně mohou vysvětlovat některá zdánlivě neracionální chování typu dodržování slova, poctivosti apod. Neméně zajímavé jsou různé empirické experimenty zkoumající reálné chování lidí v modelových situacích.
Musím se přiznat, že mě baví počítačové hry, respektive strategické hry. Staré Simcity, Tycoon a především Civilizace jsou nepřekonatelně zábavné věci. Ještě o něco více mě bavily online strategie, před dlouhou dobou jsem zapáleně hrál Dunu online. Ta mi také ukázala, že i ta sebeprimitivnější hra nakonec může sežrat strašně času. I to je důvod, proč jsem si zakázal začít s Travianem, který pohltil tak poloviny mých spolužáků.
Nakonec mě však něco stejně dostalo - Kdice. Naštěstí není koncept této hry tak ultimátně vyžadující neustálou aktivitu jako právě Travian, takže mám přes den čas i na jiné věci. 
Kdice je hra pro 7 lidí, hraje se v reálném čase cca 10-15 minut. Vygenerovaná mapa je rozdělena na 30 území, které se na začátku hry zcela náhodně +/- poměrně rozdělí mezi hráče. Opět náhodně se jim na ně rozmístí celkem 13-14 kostek, které určují jakousi sílu. Když totiž dojde k boji mezi sousedními zeměmi, počet kostek určuje, kolikrát si útočník či obránce “hodí”. Přičemž kdo dostane víc, vyhrál. Kdice se hraje tahově. Po odtahání se hráči vždy na jeho země náhodně přidá takový počet kostek, kolik nejvíce území má spojených “vedle sebe”.
Co je na Kdice zajímavé je něco jiného. Hraje se o body a cílem je postupně, hru za hrou získat lepší a lepší skóre. V každém kole hry všichni hráči dávají jisté množství svých bodů do jakéhosi banku. Zpět se mezi hráče rozdělují dvojím klíčem. Polovina bodů podle pořadí (kdy vypadnou ze hry, přičemž hra končí, když zbývá jediný hráč), polovina podle jakési “aktivity”, podle počtu zemí, které hráč do doby, kdy skončil, v průměru držel pod kontrolou. Každý se přitom může v jakoukoliv chvíli rozhodnout, že další pokračování ve hře je pro něj nevýhodné a vyvěšením bílé vlajky skončit. Získá či ztratí tolik bodů, kolik si do té doby nahrál v aktivitě, co se pořadí týče je brán jako poslední ze zbývajících.
Takový systém vede k zajímavým momentům. Velmi často se stává, že se jeden hráč stane tak dominantní, že jej jednoduše nemůže nikdo ohrozit. Ovládá téměř celou plochu a má nejvíce kostek. Díky tomu je pro něj každé kolo, kdy udrží někoho dalšího ve hře, zisk. Do banku neustále přihazují všichni stejně, ale on dostane zpět nejvíce.
V hypotetické situaci - která je ovšem reálně poměrně častá - je zde jeden velký vítěz a třeba dva hráči s jedinou zemičkou. Pokud jsou navíc od sebe izolováni, je to tak trochu pat. Hra končí likvidací, nebo odchodem všech hráčů až na vítěze a když vítěz tyto hráče nemá zájem zničit a oni se mezi sebou také nemohou, jedinou cestou ven je, že nakonec jeden z nich vyvěsí vlajku a druhý ho následuje. Problém je, že mezi druhým a třetím místem je velký bodový rozdíl, takže jak rozhodnout, kdo odejde první?
Jak překvapivé - většinou k dohodě jen tak nedojde. Oba doufají, že když budou odmítaví, nakonec to nevydrží ten druhý z nich. Překvapivé je, že spolu obvykle ani moc nekomunikují, hru nezdržují a svižně odklikávají jedno kolo za druhým, zatímco jejich zisk se přelévá do rukou vítěze. Pokud se k řešení nějak dospěje, pak úvahou nad tím, kdo z nich by si to zasloužil více. Pokud se jeden celou dobu krčil v rohu, zatímco druhý sváděl s konečným vítězem dlouhou bitvu a nakonec podlehl, měl by druhé místo podle obecně sdíleného přesvědčení, co je správně, získat ten aktivnější. Bez ohledu na to, že ke konci hry dopadli stejně.
Pokud však ten druhý neakceptuje hru na “kdo si to zaslouží víc”, má vítěz žně. Lepší z poražených je ochoten i za cenu jisté vlastní ztráty pokračovat, protože spolu s ním ztrácí i jeho protivník. Takže ukázkový příklad, kdy lidé nejednají jen s cílem dosáhnout maximalizace hmotného prospěchu (zde exaktně vyjádřeného ve formě bodů), ale jsou ochotni se jeho části vzdát za účelem poškození někoho druhého, kdo si to v jejich očích zaslouží.
Zajímavé je také sledovat, jak se s tímto problémem vyvíjejí nepsaná pravidla. Nový systém bodování byl zaveden nedávno, takže řešení “etických” otázek chování při hře začalo na zelené louce. Zprvu převládal postoj, že dominantní hráč má právo takto vysosat své protivníky, pokud jsou tak hloupí, že se nechají. Postupně však takový postup začal být spatřován jako nesprávný. Trochu paradoxně se tak za situace, kdy ani jeden z malých hráčů nechce akceptovat třetí místo, přenáší odpovědnost na vítěze. On má rozhodnout, v jakém pořadí hra skončí, ačkoliv tím jedná proti svému bezprostřednímu zájmu - prodlužování hry kam až to jde.
V modelové situaci, kdy A dominuje, B si “zaslouží” být druhý a C vzdoruje, B nevyčítá situaci C, ale právě A. Když se nad tím člověk zamyslí, je to poměrně logické. Pokud se objeví nějaký C, který B začne de facto vydírat, jedině A s tím něco může udělat. Aby Céčka respektive jejich způsob chování) bylo možné ze hry účinně eliminovat, musejí Ačka jednat, přestože si v onen moment uškodí.
Objevily se návrhy, aby tento oříšek byl rozřešen nějak technicky, aby přímo do pravidel hry byly zabudovány mechanismy znemožňující takovéto chování. Ukazuje se však, že by to bylo úplně zbytečné. “Společnost kdicařů” dospěla k vytvoření interních etických norem, které A zavazují k pomoci B. Žádnému serióznímu hráči se přitom nevyplatí je porušovat - příště se mohou role obrátit a pověst je při hře cenným artiklem. Efektivita strategie C se proto značně snížila a stala méně častou. Že se tak ale stalo přenesením morální odpovědnosti na někoho, kdo sice aktivně nedělá nic špatného, ale může tomu zamezit, něco říká o způsobu, jak lidé uvažují a jak vytvářejí normy.
Tags: kdice, morálka, teorie her
Tweet
David Antoš
Loading ...
October 31st, 2007 at 0:06
Na teorii her se musi tesit kazdy, jen to nesmi byt profesor na VSCHT Praha. Pokud vim, tak teorie her se mela v ramci informatickeho programu ucit i na VSCHT, jenze pani profesori, kteri nic o teto discipline nevedi ji zatrhli pry se slovy, ze “oni si tam chteji hrat nejake pocitacove hry”. Ja sam bych se rad nekdy s timhle oborem trochu seznamil.