22. 12.
Když jsem v knihovně CERGE při náhodném brouzdání regály narazil na knížku The End of Work, byl jsem nadšen. Název, podtitulky i popisek na zadní obálce (jakož i stylové rudo-černé provedení) naznačovaly, že jsem konečně narazil na tu správnou knížkou. Přemýšlením, jak by vypadal svět, ve kterém by už lidská práce nebyla k ničemu užitečná, nebo alespoň jen v malém množství, jsem strávil část výletu po USA. Dokonce si pamatuji i místo, kde jsem se tomu intenzivně věnoval - výšlap na nejvyšší horu Virgínie. 
Před časem jsem totiž v sobě nalezl jisté levicové sklony spojené s vírou v technologický pokrok. Rád bych jim dal volný průchod a pátrám proto po nějaké knize, která by mi logicky konzistentním způsobem ucelila tuto část mého světonázoru. Na Kapitál jsem si zatím netroufnul, chtěl bych něco modernějšího a cca 100x tenčího. Ale už před rokem jsem sáhnul po knížečce nazvané Kybersocialismus (plné vydání v PDF) s marnou nadějí, že to bude něco o Wikipedii a šťastné budoucnosti “každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb”. Bohužel to byl text vydaný poprve někdy v 80. letech, který se jen velmi nepřesvědčivě pomocí nijak neoriginálních argumentů snažit prokázat výhody centrálního plánování. Nějak v tom hrál roli také teletext, pomocí které bychom snad všichni mohli neustále vysílat informace o statcích, které máme, potřebujeme a chceme. Jestli autorům v 80. letech stačil k dokonalé společnosti teletext, z internetu musejí být úplně paf.
Základní představa v kostce
Zklamáním je pro mě bohužel i Jeremy Rifkin a jeho The End of Work. Než ale vysvětlím proč, rád bych představil onu jednoduchou myšlenku “konce práce”. Práce je vedle kapitálu jedním z faktorů výroby, přičemž za práci bych považoval jakékoliv zapojení člověka při produkování nějakých statků (tj. nejen tu placenou). Kapitál (a půda) je všechno ostatní - v zásadě stroje. Práce je pořád víceméně stejně a i zlepšování její “kvality” má svá omezení (lepší vzdělání a výcvik pracovníků má své limity v přirozených fyzických i psychických možnostech lidí, které prostě nejsou nekonečné). Zvyšování “produktivity práce” je proto spíše založeno na zlepšování kapitálového vybavení - více lepších technologií a strojů. Je ovšem otázka, jestli “produktivita práce” není trochu zavádějící termín. Řada strojů totiž lidskou práci prostě téměř nepotřebuje - těch pár lidí pak sice má obrovskou “produktivitu”, ale přitom se jich to vlastně ani moc netýká.
Lze si proto představit svět, ve kterém bude produktiva růst nade všechny meze, ale zároveň práce bude ubývat - nebude potřeba. Kapitál nebude práci doplňovat a vylepšovat, ale vytěsňovat. Zemědělství a průmysl bude plný automatů téměř nepotřebujících lidskou obsluhu a i ta oblast služeb bude s rostoucí inteligencí počítačů pomahu podléhat převaze kapitálu. Lidé jako výrobní faktor z ekonomiky zmizí podobně jako před časem koně (autorem tohoto přirovnání je prý nobelista Wassily Leontief). Zdá se mi zajímavé položit si otázku, jak by taková společnost vypadala a jestli je vůbec udržitelná existence lidstva bez “ekonomické” funkce. Pokud se na lidi tradičně díváme jako na výrobní faktory - co s nimi, pokud faktory přestanou být?
Čísla, blabla, procenta, čísla, procenta, blabla
Slabá část Rifkinovy knihy začíná asi tak na patnácté stránce a až na pár světlých momentů už neskončí. Nejde jen o to, že Rifkin z těchto výchozích předpokladů přichází k podle mého názoru z ničeho nevyplývajícím závěrům. Ale především velká většinu těch téměř 300 stránek tráví dokazováním, že konec práce je na spadnutí a co nevidět zavládne celosvětová obří nezaměstnanost. Vzhledem k roku vydání (1995) se zdá, že to zatím Rifkinovi moc nevychází a apokalypsa se neblíží. Ačkoliv současné ekonomické problémy mu určitě na čas zase dají trochu munice. Problematická (a ukrutně nudná!) je ale metoda, jakou toto své tvrzení prosazuje. Stránku po stránce čtenáře seznamuje s koktejlem čísel, statistik, jmen a vynálezů, které támhle stály práci 3400 lidí, támhle zvýšili produktivitu o 15% ročně atd. Jako ilustrace změn v různých sektorech ekonomiky to je možná zajímavé, ale jako hlavní obsah knížky to neobstojí. Protože co z toho - najít si kýbl čísel odpovídajících mému tvrzení je relativně snadné. Rifkin si jako třešničky vybírá malé konkrétní příklady. Z nich se však celkový obrázek sestavit nedá. Jistě, někde lidé o práci přicházejí, jinde ji zase nacházejí. Tak tomu bylo vždy.
Rifkin tvrdí, že nyní jde o něco jiného, protože dosud se vždy s redukcí pracovních míst v jednom sektoru objevil nějaký další (zemědělství -> průmysl -> služby). Přičemž nyní klesá jejich počet všude a jediný nově vznikající sektor tvoří experti a programátoři, většina lidí přitom nemá kapacity se do něj zapojit a ani by to nebylo potřeba. Čísly však - ani přes urputnou snahu - toto své tvrzení neumí dokázat a vývoj onoho desetiletí od napsaní knihy mu za pravdu zatím nedává. Jeho práce by proto byla hodnotnější, kdyby se jen teoreticky zamyslel nad důsledky takového možného vývoje. Bohužel pokud bych si chtěl přečíst o fungování společnost ve světě naprostého blahobytu, asi jsem měl přeci jen sáhnout po tom Kapitálu.
Společenské vlastnictví
Pěkným tématem by byla úvaha nad soukromým vlastnictvím kapitálu. Lidé si prostředky na svou spotřebu obstarávají dvěma hlavními cestami - nabídkou práce a nabídkou kapitálu. Zatímco pracovat může prakticky každý tak nějak od přírody, kapitál musí nejprve nějaký získat. Pokud by se cesta vydělávání prací opravdu jaksi vytratila, zbyl by už jen ten kapitál. Zatímco však o schopnost pracovat dnes lidé až na výjimky nepřicházejí, špatnou investicí lze přijít o veškerý kapitál poměrně snadno. Co by si pak společnost počala s lidmi, jejichž práce bude bezcenná a nebudou mít ani žádný kapitál k nabídnutí? A šířeji - co by bylo s národy, které jsou v rozvoji o nějaké to desetiletí pozadu a kapitálem prakticky nedisponují?
Myslím si, že hlavním negativním důsledkem blahobytu spojeného s vytěsněním práce technologiemi by byla nevyhnutelná obrovská nerovnost ve společnosti. Rifkin zmiňuje příklad černochů na bavlnových plantážích, kteří po vynálezu efektivních obráběcích strojů přestali být pro své zaměstnavatele jakkoliv důležití a byli ponecháni svému osudu. Já bych viděl srovnání s ekonomickým postavením slepců - velká většina nevytváří prakticky žádný příspěvek pro společnost a je závislá na kolektivní toleranci a pomoci. Bylo by to však udržitelné i pokud by takových “neužitečných” slepců byla naprostá většina společnosti a úzká třída vlastníků kapitálu a expertů byla naprosto soběstačná? Je proto otázkou, zda-li by v takovém světě bylo přijatelné soukromé vlastnictví kapitálu, které při zbytečnosti práce k nerovnosti vede.
Neefektivní poptávka
Hlavní Rifkinova úvaha, se kterou jsem se nedokázal zžít, je neefektivní poptávka. Rifkin si myslí, že když lidé začnou přicházet o práci a budou se jim redukovat mzdy, nebudou mít peníze kupovat si to stále větší množství produkovaných statků a nakonec budou na zvyšování produktivity biti všichni, protože se vyrobí víc, než budou lidé mít peníze zkonzumovat. Tuto myšlenku prostě nechápu. Pokud by lidé nebyli schopni zaplatit za vyprodukované statky, tak se prostě sníží ceny. Respektive pokud nezaměstnanost povede k větší nerovnosti ve společnosti, tak se výroba přeorientuje na luxusnější zboží a větší část spotřeby bude tvořit ta bohaté vrstva, které tu podle Rifkina zbyde. Zdá se mi proto absurdní, že by podle něj sami výrobci měli dobrovolně zvyšovat platy a snižovat pracovní dobu svým zaměstnancům, protože jinak prý nebude, kdo by výrobky z jejich továren kupoval. Opravdovým problémem by mohlo být, že oni prostě všechny ty zákazníky nebudou potřebovat a budou produkovat sami pro sebe.
Co s časem
Vážnou otázkou je, co si lidé počnou se vším tím volným časem, který jim zbyde, když přestanou pracovat 8 hodin denně. Rifkin si závěrem knihy odpovídá velmi podivnou představou o nalezení nového sektoru, který pojme všechny ty nové nezaměstnané - sektor dobrovolnictví. Zatímco v komerčních oblastech se prý produktivita zvýší tak razantně, že už lidská práce nebude téměř potřeba, nekomerční sféra se tomuto pokroku jaksi záhadně vyhne. Takže budeme všichni chodit pomáhat invalidům a starým lidem, zlepšovat okolí svého bydliště a vůbec dělat svět krásnější. A dokonce by to měl stát podporovat a poskytovat dobrovolníkům něco jako plat. No představa, že budeme jednou všichni pracovat pro Člověka v tísni je sice kouzelná, ale Rifkinovo přesvědčení nesdílím.
Já bych si spíše vsadil, že jestli lidé budou potřebovat nějak zabít svůj čas, poslouží jim k tomu virtuální světy typu World of Warcraft, nebo Second Life. Jak ironické, že by se tak ze světa hojnosti uprchli do světa virtuálního nedostatku, kde jejich virtuální práce má význam.
Transhumanismus
Opravdu ale jednou bude lidská práce tak bezcenná? Osobně nevěřím, že by to bylo možné a lidstvo dál existovalo. Spíše si myslím, že stejně jako se zlepšují nade všechny meze stroje, budou se nade všechny meze zlepšovat i lidé. Genetické úpravy, propojování s elektronickými obvody, nanotechnologie… máme před sebou dost možností na mnoho desetiletí. Viz transhumanismus na wiki a stránky České asociace transhumanistů.
Každopádně vám před Vánocemi přeji, abyste s prací byli brzo hotovi, a na druhou stranu v čase ekonomické krize, aby zrovna to vaše prácovní místo nikdo neskončil.
P.S.: Teď jsem si vygůgloval, že opět píšu o něčem, co má už někdo jiný dobře promyšlené. Alespoň jsem si ale našel odkazy na knížky, které mě pravděpodobně uspokojí lépe než Rifkin. Až se k nim dostanu, zase napíšu. Wikipedia: Post scarcity a Post-Scarcity Anarchism
Tags: futurologie, jeremy rifkin, kapitál, knížka, levice, marxismus, nedostatek, práce, recenze, socialismus, transhumanismus
David Antoš
Loading ...
December 22nd, 2008 at 23:00
Jedna z často se opakujících myšlenek v ekonomii. Tak nějak si myslím, že od dob hnutí rozbíječů strojů (kteří tvrdili totéž) se věc myšlenkově nepohnula kupředu.
Začnu jednoduchým empirickým faktem: průměrné reálné mzdy, navzdory prudkému růstu populace, posledních sto padesát let rostou. To je znakem převisu NABÍDKY pracovních míst. Tváří v tvář tomuto faktu (a jednociferné nezaměstnanosti) může podobné bláboly jako pan Rifkin tvrdit jen člověk bez fantazie. To proto že si dokáže představit zánik stávajících pracovních míst, ale odmítá že jinde mohou vzniknout jiná.
Co na tom, že ve všech odvětvích roste produktivita práce, a proto klesá potřeba lidí? Dokud budou vznikat odvětví nová, kde se s produktivitou začíná od píky, tak to problém není. A ukaž mi jedinou studii která by popřela fakt, že nových odvětví ekonomiky dnes vzniká více než kdy jindy
Labour intensive zaměstnání (tj. taková, kde klíčovým vstupem není kapitál, ale lidská práce) přece dnes neubývají, ba naopak. Od top-level kreativců, přes herce, hudebníky, až po pracovníky call center si lze těžko představit náhradu lidské práce strojem. Inovace a soft skills hýbou světem, a vsadil bych se, že co škodovka za poslední století propustila na dělnících, najala zpět na pracovnících R&D, manažerech atd.
Práce nemá proč dojít. I kdybychom snad vyvinuli takové stroje, které ukojí všechny naše současné potřeby, aniž bychom hnuli prstem … netrvalo by den, než by někdo přišel s novou potřebou, na kterou třeba prstem hnout bude. Lidi jsou nenasytní, a nenasytitelní. Stejně jako pracovní trh.
Závěr? Tudy ne přátelé. Svět bez práce je blbost. Člověk v skrytu duše pracuje RÁD. A když práci nemá, tak si jí vymyslí.
December 23rd, 2008 at 15:19
Davide smekám že máš chuť se věnovat takovým otázkám. Z tvé ani mojí generace není moc takových, s kterými by se o těchto věcech dalo diskutovat
Souhlasím s tvým závěrem, jen připojuji takovou volnou asociaci…
Velmi důležité je myslím vnímat tyto a podobné otázky komplexně, jako uzavřený systém. Lidé si často neuvědomují dopady změn. 2 Malé příklady.
Škoda Auto omezí výrobu a propustí dělníky. Propuštění dělníci nenakoupí produkty a služby, což znamená dopad např. i na holiče apod. Současně stejné omezení provedou subdodavatelé Škody, takže situace se nám opakuje s jejich dělníky. Ale Škoda na méně produktů potřebuje i méně reklamy, tedy, méně peněz jde i do médií. Pokud současně totéž bude platit pro více firem jako je Škoda (dnešní stav), znamená to, že řada lidí bude média muset opustit, protože se jednoduše neuživí (zatím se neprojevuje, otázka je jestli bohužel nebo bohudík). A máme tu znovu stejný efekt jako u dělníka z továrny. Samozřejmě je tu druhá strana mince, a to je zvyšování nabídky pracovní síly, a související růst perspektivnějších odvětví. V podstatě to analogie k evoluci.
Což mi připomíná, jak jsi uváděl ten příklad s těmi slepci. Vezmi si, že ekonomie je “věda o racionální alokaci zdrojů” (to není v rozporu s tím, že např. nákupní rozhodnutí může být iracionální, racionální je kalkul že se někdo např. na základě reklamy rozhodne iracionálně
Čili v podstatě je to opět analogie k evoluční teorii (volba nejnadějnější varianty). Z toho je zřejmé, že např. handicapovaní musí být z tohoto systému vyňati, protože jím nemohou “být popsáni”.
Další pěkný příklad jsou daně. Ne každý si uvědomuje, že i ten stát, který má vysoké daně, peníze, které na daních vybere, nikde “nepálí”, ale pouští je znovu do systému. Možná je to trochu brutální, ale v konečném důsledku je vcelku jedno, jestli vysoké daně jdou do systému zpět přes firmy spřátelené s vládnoucí třídou (např. Skanska při stavbách dálnic), investicemi státu a státními zakázkami, přeplácením státních zaměstnanců nebo jakým chcete způsobem. V konečném důsledku ten kdo tyto přerozdělené peníze od daňových poplatníků získá je naleje zpět do systému, protože do matrace už je dnes nikdo zašívat nebude. Nakoupí za ně produkty, služby, investuje do výstavby infrastruktury, zakládá společnosti, a to vše vede na růst poptávky po pracovní síle, která následně produkuje další daně a více peněz do systému.
Je to samozřejmě určité zjednodušení, ale řvouni proti vysokým daním si tohoto často nejsou vědomi. Problém např. u daní je spíš efektivita systému který je přerozděluje a jeho obrovská vnitřní spotřeba, než samotný fakt redistribuce. Všimni si, že 99% úvah co slyšíš od vládních představitelů v různých vystoupeních pracuje pouze se VSTUPY (daněmi) a VÝSTUPY (přerozdělením). Jenže jak známo, VÝSTUP = VSTUP * ÚČINNOST (EFEKTIVITA). A právě od toho ta všeobecná rétorika úplně odvádí pozonrost. Přitom vem si jaké změny přináší na výstupu již malá změna účinnosti…
Zajímavé téma k zamyšlení - převedení státu na “akciovou společnost”. Princip už takový teoreticky je, z jsme akcionáři firmy “Česká republika”, otázka je jak kvalitní způsob od námi najatého/zvoleného managementu dostáváme. “Akciovku” zde nemyslím s konotacemi Rath-Bendl-Julínek. Zajímavé konsekvence to má i do řízení státu (rodiná firma nás všech) přes internet
Sakraš sem se nějak rozepsal, při úterku