jilm.cz = David Antoš

Kombinace prezidentských voleb a pokračující nárůst flattrovatelného obsahu na českém internetu zajistila, že lednový seznam tipů na zajímavé články a další obsah je zatím kvantitativně nejrozsáhlejší a kvalitativně nejlepší. Jaké věci si tedy zasloužily podělit se o mých 40 euro v měsící lednu?

• Naše druhá šance - apel Martina Šimečky, abychom si uvědomili rostoucí sílu Střední Evropy. Souhlasím, že je čas přestat dívat se na sjednocování Evropy jako na riziko prosazování cizích zájmů u nás a začít přemýšlet, jak jej využít k prosazení našich zájmů jinde
• DJ Respektu - tento každodenní “liveblog” je pro mě důvodem chodit na Respekt.cz pravidelně. Písnička jako bonus
• Jesus and Mo - další pěkný politicky nekorektní komiks
• Dobře ty! - na rozdíl od autora mám tyhle frikulínské novotvary rád, ale v tomto spotu… zabil
• Že za slávu si prachy nekoupíš - tenhle blog patří mezi to nejoriginálnější na českém internetu. Je super, že se pustili do Flattru. A třeba si za to nějaké prachy koupí
• Sokol a amnestie - perfektní rozbor děr v argumentaci Tomáše Sokola ve prospěch amnestie
• Před volbami prezidenta se podívejte na tento dokument - Vládneme, nerušit. Bohužel se nepodívalo lidí dost…
• Kdo na Hrad - dobrá argumentace. Bohužel to “lehce” nevyšlo
• Travel Speed (1800-1930) - jak se zrychlilo cestování po Spojených státech? Hodně
• Všichni volí dobře, jen já volím špatně - dojmy z prvního kola a bohužel dosti správné úvahy do kola druhého
• Chvála české společnosti - neboli nechval dne před večerem…
• Střet světů, kultur a povah - Analýza Jana Macháčka v době, kdy to ještě vypadalo nadějně
• Nová tvář Lupy: Jednodušší, lépe čitelná a s Flattrem - pro Lupu jsem dlouho psával a jsem velmi rád, že se spolu s dalšími magazíny Internet Infa rozhodla experimentovat s Flattrem. První výsledky jsou povzbudivé, ekosystém Flattru v Čeku se tím výrazně rozšířil
• Hnůj, póvl a hovno - půvabné, ačkoliv ne vždy se je čemu divit :-)
• iHNed cituje falešního twitterového Karla Schwarzenberga, netuší, že je falešný - “Volebnímu týmu Miloše Zemana jsem poslal čestné prohlášení, že nepovedu negativní kampaň. Napsal jsem jim to raději azbukou” :-)
• Ohlednutí za rokem 2012 - Auto*mat dělá v praze úspěšnou cykloosvětu, ale web Prahou na kole je především výborný rádce každého městského cyklisty
• Kde se vzaly v kampani dekrety - předvolební kampaň “se” nestala negativní, negativní byla vymyšlena
• Česká personální vyprahlost - díky Tomáši Prouzovi za tenhle článek. Z médií by se skoro zdálo, jakoby jediní ekonomové k dispozici byli Sedláček a Švihlíková. Přitom máme k dispozici generaci skvělých akademických ekonomů působících u nás i v cizině
• Infobaden - kdyby to umožnil, dostal by Infobaden flattr za každý jednotlivý článek. Takhle aspoň jednou měsíčně za všechny
• Zemanův finiš: zmýlená historie a díry v účtech - historie se nebude ptát, jak se Zeman stal prezidentem. Ale jeho metoda rozhodně ovlivní, jakým prezidentem bude
• Klaus a Zeman - Navždy spolu - teď už zbývá poslední nezodpovězená otázka: je Zeman láska a Klaus pravda, nebo je to celé naopak?
• Rozdělená společnost: my dole nejsme jedna země, ale dvojí lidé… - nevidím dělící čáru stejně jako Patrick Zandl a naprosto nesouhlasím s tím značným relativismem. Nenávist a lež není relativní a nelze ji zlehčovat skvrkami na kabátu druhého. Nicméně lepší pokus o hodnocení aktuálního stavu společnosti jsem nečetl
• E-maily v kampani: V čem se čeští kandidáti mohli poučit od Baracka Obamy? - data Obamovy kampani o tom, jaké formáty emailů fungují nejlépe, jsou úžasnou sondou do psychologie marketingu. Schwarzenbergova kampaň ji buď neznala, nebo ignorovala - tahle část online komunikace jim myslím příliš nešla
• GAI simulace správně určila výsledky prezidentských voleb! - GAI projekt je zpět! František Fuka oživil tu nejzábavnější část starého Kompostu a rovnou se mu podařilo určit výsledky voleb :-)
• Boj David s Goliášem: Antigua hrozí USA spuštěním “legálního Pirate Bay” - Martin Vyleťal vzal veřejně dostupnou novinovou zprávu a rozepsal ji do skvělé hloubky.

Zaujalo tě ze seznamu něco? Flattruj!

Drazí Piráti a Pirátky, voliči a sympatizanti Pirátské strany. Obracím se na vás s troufalým apelem, abyste dobře zvážili, jak se tento pátek a sobotu zachováte. S apelem, abyste nevolili šovinistu z Vysočiny. Abyste nepromarnili svůj hlas neúčastí či neplatným lístkem. Abyste podpořili kandidáta blízkého těm nejzákladnějším pirátským hodnotám - Karla Schwarzenberga.

Znám pirátské hodnoty, žiju řadu z nich

Apelovat na vás mohu pouze proto, že spolu sdílíme mnoho společných témat a názorů. Nejsem členem Pirátské strany, ale na její základní témata jsem měl “pirátský názor” roky předtím, než ve Švédsku vznikla. Vystudoval jsem ekonomii a práva. V bakalářce i v obou diplomkách jsem se kriticky věnoval problematice duševního “vlastnictví” a popularizaci alternativních pohledů na toto téma se soustavně věnuji nadále, například v seriálu Filipika proti duševnímu monopolu psaném pro Lupu. Stejně jako jistě mnozí z vás jsem loni několik hodin mrznul na shromáždění proti přijetí smlouvy ACTA a následně ji jako asi jediný v Česku podrobně rozebral diplomkou. Změnu přístupu k tvůrčí činnosti a sdílení se snažím podpořit i prakticky. Podílím se tak na podpoře rozšíření mikrodárcovské služby Flattr v Česku. Věřím, že informace chtějí být svobodné.

Jsem však přesvědčen, že s Piráty nesdílím pouze názor na duševní “vlastnictví”, ale velkou část základních hodnot. Byl jsem na pražské konferenci světových Pirátských stran (PPI), měl jsem příležitost popovídat si s řadou českých, švédských i třeba katalánských Pirátů a vždy jsem měl pocit, že hovoříme stejným jazykem. Věřím proto, že fundamentální hodnoty, ze kterých Pirátské hnutí vychází, chápu velmi dobře, a právě proto si troufám tvrdit, že Karel Schwarzenberg - přes veškeré odlišnosti a výhrady - k nim nemá daleko.

Pirátskými hodnotami jsou činorodost, svobodomyslnost, otevřenost a oddanost lidským právům

O jakých “pirátských” hodnotách je řeč? Zakladatel celého hnutí Richard Falkvinge mezi ně řadí vytrvalost, rozmanitost, otevřenost a humanismus. Já bych jen použil jiná slova: činorodost, svobodomyslnost, otevřenost a oddanost lidským právům. Tvrdím, že přestože Karel Schwarzenberg není Pirát a na praktické politické otázky může mít i výrazně odlišné myšlenky a názory, tyto čtyři fundamentální hodnoty bezpodmínečně sdílené Piráty z celého světa mu jsou - na rozdíl od jeho oponenta - vlastní.

Činorodost znamená odvahu a sebevědomí

Piráti se nebojí. Chtějí-li změnu, nerezignují a neschovají se strachy za pec. Zapojí se do hry a pomalu pracují k dosažení cíle. Nevnímají svět kolem nás jako neustálou hrozbu, ale také jako příležitost. Když evropskými institucemi začala proplouvat nadiktovaná smlouva ACTA, Piráti nespustili volání po vystoupení z EU a “obraně národních zájmů”, ale s pílí a s využitím celoevropské sítě stejně smýšlejících lidí dokázali uvnitř Evropy prosadit přehození výhybek. Místo obrany zvolili útok, místo schovávání participaci na procesu. Ani sebevědomý národ se nemusí neustále někoho bát. Nemusíme se bát “Sudeťáků”, nemusíme se bát “Bruselu”. Nejsme horší než desítka dalších podobně velkých zemí v Evropě a jestli něco, jsou pro nás otevřené hranice a sdílený prostor příležitostí svou nepočetnost překonat.

Oba prezidentští kandidáti o sobě tvrdí, že jsou příznivci evropského projektu. Z jejich činů však víme více. Karel Schwarzenberg má v evropském prostoru velmi dobrou reputaci, několik evropských diplomatů a akademiků mu vyjádřilo explicitní podporu, drtivě také zvítězil mezi voliči žijícími v cizině. U Karla Schwarzenberga máme jistotu, že si jej mimo naše hranice vyslechnou i když zrovna neříká příjemné věci - třeba když v Rakousku hájí Temelín. Kdo si pamatuje Miloše Zemana nemůže zapomenout, že právě za jeho vlády byly naše vztahy se všemi sousedy na historicky nejhorší úrovni a často kvůli malichernostem. Že se nijak nezměnil Zeman názorně předvedl minulý týden, když se odmítl bavit se všemi slovenskými novináři. Prezident, který svůj význam promrhá na podobné podružnosti, ztrácí možnost partnery ovlivňovat a diskutovat s nimi o důležitostech. Sám sebe zahání do kouta.

Svobodomyslnost znamená život bez předsudků

Piráti se nedělají silnějšími hledáním záminky k urážce. Právo na soukromí a na rozhodování o vlastním životě je téma mezi Piráty natolik široce akceptované, že vůbec není předmětem diskusí. Sexuální a jiné menšiny, subkultury, cizinci a imigranti… Piráti nepodléhají vlnám strachu či hnusu, toleranci a akceptaci rozmanitosti skutečně žijí. Jsem přesvědčen, že by svou kampaň nikdy nezaložili na posmívání se řečové vadě svého soupeře, nenaznačovali by jeho degeneraci, nevadila by jim jeho zahraniční manželka, nezneužili by minulosti jeho dávno mrtvého tchána, nepřebírali by báchorky od známých antisemitských pisálků, neuráželi jej za roky strávené ve vynuceném exilu z vlasti. Jednoduše by nesklouzli ke kampani útočící na zvířecí pudy voličů, protože by nic takového nepotřebovali.

Miloš Zeman tohle všechno v jednom týdnu neváhal udělat, neváhal popřít sám sebe, když vytušil, že jej právě tato cesta může dovést k vítězství. Ukázal tím, že své voliče považuje za ovce, které potřebuje nalákat do ohrady, ale jinak mu jsou úplně fuk. Pokud tuto sládkovskou kampaň dnes nepotrestáme, budou ji v příštích letech zkoušet znovu a znovu další a další populisté. Je jen zdánlivě paradoxní, že Karel Schwarzenberg, sic se označující za konzervativce, má ke všem otázkám osobní svobody daleko progresivnější přístup než údajně levicový Miloš Zeman. Být konzervativní totiž neznamená označovat homosexuály za devianty, ale cenit si střídmosti a obezřetnosti. Karel Schwarzenberg je natolik bez předsudků, jak jen člověk jeho věku může být.

Otevřenost znamená schopnost naslouchat a přemýšlet

Piráti jsou otevřené společenství. Hájí otevřenost při vyjednávání, hájí otevřenost vnitrostranických diskusí. Druhou stranou mince je otevřenost k cizím názorům, novým nápadům a myšlenkám. Často se ukazuje, že tato otevřenost k i třeba brutální kritice Pirátské hnutí krátkodobě poškozuje, ale z dlouhodobého hlediska je zdravá. Otevřenost brání zkostnatělostí, brání zavírání očí před skutečností a před lepšími nápady.

Otevřeností není, když politik začne svého soka odsuzovat za názory, které sám v minulosti zastával a vyslovil. Otevřeností není, když politik oblepí zemi billboardy a do konce voleb odmítne zveřejnit veškeré finanční toky. Otevřeností také není, pokud si politik na velmi těžké vědecké téma udělá názor během hodiny ve vrtulníku. Střílení silných názorů od boku je něco, čeho by se nejen politik, ale každý inteligentní člověk měl vyvarovat. 

Miloš Zeman v televizních debatách opakovaně a opakovaně lže, vyhýbá se tak všem těžkým otázkám. Karel Schwarzenberg si místo toho naběhl na několikery vidle svou prostou zásadovou otevřeností a upřímností. Který z přístupů však chceme odměnit? Chceme na Hradě raději obratného lháře, nebo nešikovného pravdomluvku? Není lepší občasný nesouhlas se zásadovým člověkem než souhlas s člověkem ohebným aktuálním náladám? A především - opravdu se 70 let od 2. světové války necháme nachytat umělou diskusí o zcela uzavřeném vyhnání sudetských Němců? Je při pohledu na nepříliš vzkvétající české pohraničí opravdu tak kacířskou myšlenkou, že vyhnání nebylo správné morálně ani ekonomicky? Dnes se na tom již přeci rozhodně nic nezmění, tak proč k sobě nebýt upřímní?

Oddanost lidským právům znamená neuhnout ani když se to vyplatí

Některé hodnoty jsou téměř svaté a nelze je vyvážit zlatem. To je ten Falkvingův “humanismus”. Lidé, pravda a svoboda mají vždy přednost před okamžitými ekonomickými zájmy, základní lidská práva se nedají prodat. Piráti jsou velmi aktivní v boji proti nesvobodným režimům, proti vládám, které se pokoušejí omezovat a kontrolovat internet, svobodu slova a lidská práva vůbec. To je totiž dlouhodobě důležitější než výše exportu v tom či onom roce nebo taková či onaká obchodní smlouva.

Zásadovost při hájení lidských práv v Evropě i po světě je jedním ze základních kamenů moderního českého státu, jedna z několika věcí, na které bychom měli být velmi hrdí. Na rozdíl od okolních zemí jsme zatím nepodlehli tlaku silných nesvobodných států a držíme si svou linii. To se však s Milošem Zemanem může začít měnit. Relativizace univerzálních lidských práv, jejich omezování na “některé” lidi v “některých” zemích a “některé” době je nejen bezpáteřnost, ale riziko z hlediska pevnosti postoje doma. Miloš Zeman i v tomto bodě selhává. Než aby dráždil totalitní Čínu, s Dalajlámou by se nesešel. V Rusku by se na jeho slovo podpory mohl těšit spíše Vladimír Putin než Pussy Riot. Jak opačné je chování Karla Schwarzenberga. Vůči Dalajlámovi, vůči Pussy Riot, vůči každé situaci, kdy zásadovost může stát v rozporu s prospěchářstvím. 

Nevolíme premiéra. Důležitější jsou základní hodnoty, ne ekonomické názory.

Většina výhrad vůči Karlu Schwarzenbergovi jej však nenapadá pro jeho hodnoty, ale kvůli praktické politice vlády, které dělá ministra zahraničí. Domnívám se, že je to chyba. Nevolíme vládu, volíme prezidenta. Prezident neurčuje a nemá určovat praktickou politiku země, prezident je posledním majákem pro dobu rozvratu demokracie, je iniciator veřejných diskusí nad hodnotovými otázkami. Jakkoliv neurčitě toto zní, přesto má osobnost prezidenta větší vliv na stav české společnosti, než by se zdálo. Nejde ale o levici a pravici. Nejde o vyšší či nižší daně. Nejde o školné, nejde o regulační poplatky, nejde o DPH.

Kdyby o všechny tyto věci šlo, Karla Schwarenberga bych sám volit nemohl. Nejsem spokojen s touto vládou - jakkoliv Paroubek opírající se o komunisty by byl zcela určitě ještě daleko horší. Uvedu příklad. Nesouhlasím s církevními restitucemi, nesouhlasil jsem ani s ACTOU. V obou případech byl Karel Schwarzenberg na opačné názorové straně. Ale pouze odlišný názor z nikoho nedělá zlého člověka. Mám smlouvu ACTA nastudovanou možná lépe než kdokoliv v Česku a jsem velmi rád, že neprošla. Ale zejména protože by konzervovala zastaralou úpravu duševního “vlastnictví”, útokem na svobodu slova a demokracii reálně nebyla. Mohu proto pochopit, pokud někdo považuje více práv autorům za nezbytnost pro udržení kreativity.

Mám také silně odmítavý postoj k církevním restitucím. Domnívám se, že nebyly v tomto rozsahu nezbytné a že stavu naší společnosti spíše uškodí než prospějí. Ale argumenty ve prospěch restitucí jsou také silné. Ne tak silné, aby mě přesvědčily, ale natolik silné, abych názorové oponenty nepovažoval za lháře a zloděje. Mohou se mýlit oni, mohu se mýlit já.

Vláda Miloše Zemana útočila na svobodu slova v Česku

Jiný názor na ACTA či církevní restituce tedy z člověka nedělají zloducha. Jiný názor na svobodu slova a nezávislost médií však ano. A období vlády Miloše Zemana se vyznačovalo bezprecedentními útoky na česká média. Nebo jsme snad už zapomněli, že to byla mediální rada obsazená Zemanovou ČSSD a Klausovou ODS, kdo se do čela zpravodajství na ČT pokusila nasadit Janu Bobošíkovou? Že to byl Miloš Zeman, kdo se pokusil zničit týdeník Respekt žalobou na obří odškodné? Že právě tehdy šli politici na ruku Vladimíru Železnému za přízeň jeho televize Nova a že vznikala různá účelová média jako deník Super? Zapomněli jsme, proč se tisíce a stovky tisíc lidí cítilo ohroženo opozičněsmluvním rozparcelováním státu natolik, že se houfovali do Děkujeme, odejděte, Dřevíčské výzvy, Impulsu 99 a dalších zoufalých pokusů bránit se mečiarizaci české politiky?

Spory o konkrétních praktických politikách státu se točí pořád dokola, jak rychle přicházejí, tak zase odcházejí. Úloha prezidenta je ale vážnější a obecnější. Prezident s námi nemusí sdílet stejný názor na tu či onu daň, ale měli bychom si být jisti jeho pevností v zásadních hodnotách, které považujeme za nepřekročitelné a životně důležité pro celou společnost. Ze dvou zbývajících kandidátů je hodnotově pevný pouze jeden. Karel Schwarzenberg. Považujete-li čtyři hodnoty, které jsem uvedl výše, za důležité a cenné, zvažte svůj hlas pro Karla.

Drazí spoluvoliči, již za několik dní budeme mít historicky první příležitost zvolit si svého prezidenta. Tato funkce je v českém státě tradičně značně důležitá. Prezident zcela ovládá personální složení České národní banky a zásadně ovlivňuje složení Ústavního soudu. Tyto dvě instituce přitom patří k nejdůležitějším v zemi, svým významem srovnatelné s vládou či parlamentem. Prezident má přitom významné pravomoce a páky také na tyto instituce, jak se v minulých letech mnohokrát projevilo. Lze navíc očekávat, že prezident volený přímo a zcela nezávislý na rozhodování poslanců a senátorů bude svůj vliv dále posilovat a jeho význam se začne blížit pozici prezidentů Francie.

Vedle toho český prezident plní v masarykovské tradici ještě jednu, méně formální však neméně důležitou funkci. Je jakýmsi “papežem Čechů”, duchovní myšlenkovou autoritou, kterou jinak v naší značně ateistické zemi postrádáme. Poměrně rozsáhlý personální aparát a minimum denní “úřednické” agendy prezidentovi umožňuje otevírat a diskutovat témata, na která žádný jiný politik či jiná veřejná osoba nemá dost času, zdrojů a pozornosti. Není náhodou, že velká většina velkých otázek o smyslu a směřování českého státu a společenských hodnotách byla v dobrém i zlém otevřena či utvářena oběma našimi dosavadními porevolučními prezidenty. Jakkoliv nejsou tyto prezidentské “pravomoce” nikde přesně vymezené, jejich význam není možné přecenit.

Důležitá volba vyžaduje odpovědný přístup místo furiantství

Volba nového prezidenta proto není prázdnou formalitou, ale téměř osudovým rozhodnutím. Jeho důležitost je však dále prohloubena jmény kandidátů, kteří se o post ucházejí. Zvolení jednoho z údajných favoritů volby - Miloše Zemana či Jana Fischera - by bylo více než jen promarněnou příležitostí. Bylo by smutným krokem zpět ve vývoji naší demokracie, zpět k amatérství, omezenosti a křehkosti demokracie “divokého východu” 90. let. Zasloužíme si více.

Abychom tento nalinkovaný scénář mohli zvrátit, je třeba jednat a volit s rozumem. Naštěstí to není tak složité. Mezi kandidáty na prezidenta sice nenajdeme žádného nového Masaryka, ale mimo údajně vedoucí duo kandiduje hned šestice lidí přinejmenším přijatelných. Lidí nedokonalých, avšak reflektujících kultivaci a demokratizaci, kterými naše společnost od 90. let prošla. Přes všechny výhrady by Karel Schwarzenberg, Jiří Dienstbier, Vladimír Franz, Táňa Fischerová, Zuzana Roithová i Přemysl Sobotka byli schopni vykonávat úlohu prezidenta se ctí a bez ostudy doma i v zahraničí. Přestože žádný z kandidátů nemá mé bezvýhradné sympatie, nepochybuji, že každý z nich by obstál.

Hledáme lepšího prezidenta

Všichni však zvoleni být nemohou. Proto nechceme-li, aby nebyl zvolen žádný, je nezbytné podpořit ty s nejvyšší nadějí prorazit dvojblok Zeman-Fischer. Koho ale vybrat? Nevěříte-li průzkumům, možná děláte dobře. Kdo má nejlepší šanci prostě s jistotou nevíme a do spočítání volby vědět nebudeme. Ale odhlédneme-li od osobních sympatií a přání, pouze dvě jména ve všech dimenzích vycházejí jako nejpravděpodobnější. Karel Schwarzenberg a Jiří Diestbier.

Pouze oni se ve všech zveřejněných průzkumech objevují nejblíže vedoucí dvojici. Pouze jim přisuzují největší naděje sázkové kanceláře. Pouze oni v závěru kampaně disponují dostatečnými lidskými i materiálními zdroji k přesahu kampaně i mimo svět facebookových statusů. Pouze oni mají velmi rozsáhlou podporu osobností veřejného života. Pouze oni mohou přichystat Zemanovi s Fischerem volební překvapení. Je samozřejmě zcela legitimním právem každého volit bez ohledu na taktiky a bez ohledu na konečný výsledek. Jsem pouze přesvědčen, že takové gesto má příliš slabý efekt, ve volbě jde o příliš mnoho a žádný z kandidátů není tak dokonalým nadčlověkem, aby toto manifestační zahození možnosti vybrat lepšího prezidenta stálo za to. 

Pro příznivce Vladimíra Franze

Chcete-li volit Franze, rozumím vám. Byl jsem mezi možná první tisícovkou jeho fanoušků na Facebooku, ještě než se ke kandidatuře vůbec přihlásil, a následnou kampaň jsem sledoval s nadšenou fascinací. Chcete Franze, protože chcete razantní změnu, chcete renesančního člověka schopného a úspěšného i v jiné disciplíně než v politickém obchodování a chcete světu demonstrovat volnomyšlenkářství naší země. Rozumím vám, protože přesně tyto cíle mě k jeho kandidatuře také přitáhly.

Vladimír Franz však není dokonalý. Jeho politické názory jsou výrazně konzervativnějši, než by se z jeho vzhledu mohlo zdát. Především se však během kampaně ukázalo, že renesančním člověkem je především co se znalosti umění týče, v dimenzi politologické či ekonomické jsou jeho znalosti a názory minimální. V exekutivní dimenzi funkce prezidenta by byl zcela závislý na externích poradcích a s omezenou schopností poznat jejich erudici. Věřím přesto, že by byl dobrým prezidentem. Ale i on by měl své mouchy.

Sundejme si však klapky z očí - Vladimír Franz zatím není kandidát, který by v krátkém čase a s minimálními prostředky dokázal získat většinu našich spoluobčanů. Úspěch jeho kampaně je fenomenální a jistě se nezastaví příští týden. Ale opravdu je pro její završení tak důležité získat pár procent ve volbách a nechat se se ctí porazit? Volnomyšlenkářství je v Česku reálnou a rostoucí politickou sílou. Jistě budeme mít v dohledné době další a efektivnější způsoby, jak se uplatnit. Pro začátek bychom neměli připustit zvolení čistého opaku Vladimíra Franze - tj. Miloše Zemana.

Pro příznivce Táni Fischerové

Chcete-li volit Fischerovou, rozumím vám. Symbolizuje pevnost přesvědčení, upřímnou touhu pomáhat měnit své okolí k lepšímu a přínosnou občanskou participaci. Chcete Fischerovou, protože odmítáte politikaření a pragmatické handlování o tom či onom, ze kterého se vytrácí původní účel. Chcete prezidentku, která nebude uhýbat okamžitým zájmům toho či onoho. Rozumím vám, protože zvláště v posledních letech je otevřeného cynismu v politice nadmíru a všichni toho už zjevně máme dost.

Táňa Fischerová však není dokonalá. Její názor na správné společenské a ekonomické uspořádání není jen voláním po morálce a slušnosti, ale je zahrnuje také velmi radikální odmítnutí tržního fungování ekonomiky s utopickými představami o reformu soukromých společností v jakási bratrstva zaměstnanců a zaměstnavatelů. Nemluvě o její podpoře a využívání regulovaného nájemného. Nikdo nemůže popřít, že je Táňa Fischerová dobrým, poctivým člověkem. Ale její přemýšlení o ekonomice uspořádání společnosti je velmi extrémní. Věřím přesto, že by byla dobrou prezidentkou. Ale i ona by měla své mouchy.

Fischerová však zvolena nebude. Zda dostane 1, 3, nebo 5 procent nebude mít žádný vliv ani na českou společnost ani pro ni samotnou. Pokud však jejích pár procent bude chybět k porážce Zemana s Fischerem, pocítíme to všichni velmi negativně.

Pro příznivce Zuzany Roithové

Chcete-li volit Roithovou, rozumím vám. Z různých dobrých zdrojů vím, že před vstupem do politiky i během své práce v Evropském parlamentu byla vždy slušná, poctivá a velmi pracovitá. Chcete Roithovou, protože je morálně bez poskvrnky a zároveň za ní vidíte práci. Chcete ji také proto, že by se konečně v politice objevila žena a žena mimořádná. Rozumím vám, protože Roithová byla vůbec první kandidátkou, o které jsem před rokem přemýšlel.

Zuzana Roithová však není dokonalá. V naší velmi liberální společnosti patří do velmi konzervativního křídla velmi konzervativní strany. Odmítá svazky homosexuálů, odmítá potraty. Jeden čas dokonce pracovala na návrhu zavedení nerozveditelného manželství. Její charakterní reputace je vývážena na české poměry extrémními názory, které nesdílí ani nemalá část věřících. Věřím přesto, že by byla dobrou prezidentkou. Ale i ona by měla své mouchy.

Pravdou nicméně je, že do hry o postup do druhého kola nedokázala nikdy ani vstoupit a přes dobrý výkon v jedné debatě už ani nemá čas to změnit. Resuscitaci KDU-ČSL přesto napomohla a bude moci dále pomáhat. Pokud však jejích pár procent pomůže k vítězství Zemanovi, nemám pochybností, že bude mít sama výčitky. A pevně doufám, že ženy ve vysoké politické funkci se také brzy dočkáme.

Pro příznivce Přemysla Sobotky

Chcete-li volit Sobotku, rozumím vám. ODS a česká pravice poslední dobou neoplývají osobnostmi, které by měly přirozenou důstojnost, ale Sobotka ji má. Nikdy mu neujede něco hloupého, opakovaně uvnitř strany vystihl správný okamžik pro prosazení změny a pro pozici prezidenta nemá viditelnou slabinu v žádném zásadním ohledu. Chcete Sobotku, protože je gentleman, protože by dodal prezidentskému úřadu vážnost a rozvážnost a protože nesouhlasíte s experimenty. Rozumím vám, protože ani mně by nevadilo lepit na dopisy známky se Sobotkou.

Přemysl Sobotka však není dokonalý. Je dlouholetým velmi aktivním členem liberecké buňky ODS a není dost dobře možné jej úplně odstřihnout od průšvihů typu zpackaného lyžařského mistrovství světa či odpudivé výstavby měnící Liberec v Synerov. ODS v Liberci propadla na samotnou hrsnici přežití, v krajských volbách ve městě získala jen o fous přes 5 %. Sobotka byl sice prvním zvěstovatelem odchodu Václava Klause i Mirka Topolánka, ale ve vlastním regionu se mu zjevně držet politiku čistou nedaří. Věřím přesto, že by byl dobrým prezidentem. Ale i on by měl své mouchy.

Nepříliš podařená kampaň a mimořádně slabá podpora jeho vlastní strany však Sobotkovi sebrala veškeré naděje. Pro ODS je samozřejmě vyloučené, aby svého kandidáta stáhla a rezignovala na účast v tak důležité volbě. Zároveň se však těžko nějaký konzervativní pravicový volič může těšit z představy Miloše Zemana na Hradě. Je proto v zájmu státu, pravice a snad i ODS podpořit alternativního kandidáta.

Lepší nedokonalý zvolitelný kandidát v hrsti, než-li Zeman na Hradě

Pokud zvažujete volbu někoho z těchto kandidátů, kousněte se, prosím, do jazyka a vyberte si raději z dvojice Karel Schwarzenberg - Jiří Dienstbier. Možná to pro vás bude těžší, možná lehčí rozhodnutí než pro mě, ale věřím, že to bude správná věc. U každého ze čtyř beznadějných kandidátů jsem naťuknul některé přednosti i výhrady, které s nimi spojuji. Vím, že u Schwarzenberga s Dienstbierem byste také dokázali z obojího ranku mnohé vyjmenovat a v mnohém bych se shodnul. Jenže takový už je charakter většinové volby, že bez kompromisů prohrajeme všichni. Myslete na to, až budete váhat mezi kandidátem srdce s nulovými vyhlídkami a kandidátem rozumu s reálnou šancí stát se lepším prezidentem. Držím nám palce.

Co nového a skvělého se na českém flattrovatelném internetu objevilo koncem roku? Zde je můj osobní výběr. Jelikož byl tento měsíc vzhledem k svátkům trochu chudší, každý autor ode mě získává téměř 3 eura. Gratuluji. :-)

• European Digital Rights - digitální lidská práva jsou natolik důležitá, že si tato skvělá koalice evropských neziskovek ode mě vysloužila další flattr. A to nejen za skvělou letošní práci na likvidaci ACTA.
• Jak vložit na blog tlačítko Flattr, aby bylo jedinečné pro každý článek - jak vložit unikátní tlačítko pro každý jednotlivý článek na blogu je stále znovu se objevující otázka. Zde je návod.
• Způsob lásky Daniela Landy - myslel jsem si, že největším bizárem měsíce bude přežití celé snad 4hodinové Pozitivní evoluce v Lucerně. Jenže to bychom zde nemohli mít obecního idiota Žita 44.
• Digit speciál: Rozohovor s Linusem Olssonem - Digit je suverénně druhý nejlepší český vidcast, hned po Okamurově “ale i zde přemýšlím nad problémy, které nás pálí zde v České republice”. Jsem proto rád, že se podařilo natočit tento rozhovor se CEO Flattru z jeho návštěvy Prahy.
• Hipster vs Pirates. Is there a difference? - hipsteři v kultuře a Piráti v politice. Dva podivuhodné trendy, se kterými se přes všechen posměch dokážu generačně identifikovat. Mají něco společného?
• Cestou českou krajinou - krásné momentky z cestování po Česku.
• Okamurovat - “rádobyfundovaně se vyjadřovat k jakémukoliv tématu”. Slovo roku podle Čeština 2.0.
• Recenze: Hobit: Neočekávaná cesta [The Hobbit: The Unexpected Journey] - 60% - souhlasím se vším, hodnotím mírněji. Každopádně mi Fukova recenze výrazně zlepšila zážitek z filmu, snížil jsem očekávání. Tak díky.
• Pope on Twitter - Jesus and Mo je stabilně skvelý komiks. Tentokrát si na mušku vzali papeže na Twitteru.
• Pythagorean Theorem - velmi hezká demonstrace, jak funguje pythagorova věta.
• Video Games (1975-2011) - jak se vyvíjí preference herních žánrů a platforem v posledních 40 letech? Apple strikes back.
• Rok 2012 byl jeden z nejlepších - rád bych sdílel optimismus Jaroslava Spurného. A v něčem snad i sdílím. Česká “občanská společnost” se rozhodně letos přesunula z okrajového ochotnictví do hlavního proudu. Nebo snad někdo z vás stále nezná Hollana, Kašpárka, Gebriana?
• Moje inspirativní osobnosti roku 2012 - a o kom se bude mluvit v příštím roce? Přidal bych snad jen jméno Michala Berga, jehož den musí mít více než 24 hodin.
• Trapné Československo - pomohl rozpad Československa nám, Slovákům, nebo nikomu?

Každý měsíc se k Flattru zapojují nové servery a noví autoři. Už i na českém internetu je tak dost dobrého obsahu, který si zaslouží vaše ocenění. Navazuji na spot z října: zde je přehled věcí, které se za listopadu podělí o mých 40 euro.

 

• Na zájezdu s Fischerem - skvělá investigace Respektu, která mě definitivně přesvědčila, žeraději nepůjdu volit než dát Fischerovi hlas. Protože: “Nepovažoval jsem to za nějaké PR. Měl jsem ale za to, že to je cesta, která si zaslouží mediální pokrytí. Považoval jsem ji za významnou nejen pro sebe, ale i pro českého čtenáře, protože jim zprostředkovala kontakty s lidmi, se kterými se český politik každý den nemá příležitost sejít. Chtěl jsem, aby o tom bylo svědectví” je buď nehorázný kec, nebo nabubřelost. 
• O 11 měsíců později - František Fuka o svém úspěšném experimentu s dobrovolnými příspěvky. Flattr mu zatím generuje jen 3 % příjmů, tak abych mu ta čísla trochu vylepšil. :-)
• Čeština 2.0 - jeden z nejzajímavějších českých internetových projektů mapující novotvary v češtině. Sleduji na Twitteru a vždy mě něco rozesměje (a inspiruje). Takže dobře oni!
• Dáme jídlo nebo nedáme? - skvělá analýza byznysu, který mě stejně jako mnoho jiných také mnohokrát napadl, ale v praxi je velmi obtížný realizovat.
• Flattrování příspěvků ve fóru - návod, jak lze Flattr implementovat do diskusního fóra.
• Stará média v pasti sebeiluze vlastní nepostradatelnosti - samotný titulek tohoto článku lakonicky shrnuje vše, co si o starých médiích myslím. Katastrofické vize osudu společnosti po zániku novin patří do kategorie zpráv o konci světa.
• Prague is just one big old folks home - tradičně zajímavé postředky anglické expatky v Praze.
• Nick Clegg Fell for a Euromyth - nadávat na Brusel a na Evropu je teď tak v módě, že se občas šíření pověr nevyhnou ani zastánci evropské integrace.
• PPSE: Decriminalising Narcotics, Separation of Church & More - mám k Pirátům stále jisté vnitřní “rezervace”, v ekonomické sféře jsou trochu moc doleva, mají trochu moc blízko k různým konspirátorům a jsou trochu příliš radikální ve všem, čemu se věnují. Ale jsou-li radikální, často alespoň tím správným směrem. Zvláště ti ve Švédsku.
• Fórum 2000: Vedou otevřená data po cestě k otevřenému vládnutí a postbyrokratické době? - kdyby si Michala Berga přečetl ministr Blažek, určitě by jej označil za komunistu. Protože pravice dnes už přeci nebojuje za nízké přerozdělování a osobní svobodu, ale zejména za neprůhledný stát.
• Jak se vyrábí nenávist - psát o tom, jak špatně stará česká média pracují, je už skoro nuda. Občas ale míra neprofesionality přesáhne i už tak nízké standardy. A když je řeč o muslimech, většinou se v českých novinách přímo lže.
• Janečkův volební systém? Chaotický nesmysl - budeme mít tři hlasy, dva pozitivní a jeden negativní. A pak už tu bude dobře. Můžete mi věřit, protože já jsem matematik.
• Verizon Will Reduce Speeds of Repeated BitTorrent Pirates - tohle není správné.
• We Should Be Spending Billions Fighting Bathtubs, Not Terrorism - zakladatel Pirátů ignoruje, že lidé nejsou racionální roboti a terorismus tak může mít reálné významné sekundární dopady i pokud je primárně zanedbatelný. Že je však zabedbatelný a že svůj iracionální strach léčíme odevzdáváním svobody a soukromí, by se mělo opakovat co nejčastěji.
• Europarliament Scolds Visa, MasterCard, PayPal For Killing WikiLeaks Donations; Initiates Regulation - nejsem velký fanoušek Wikileaks a určitě ne Juliana Assange. Ale zablokování financování karetními asociacemi je skandální. Pokud tomu pro příště dokáže Evropský parlament zamezit, budu velmi rád, že jej máme. Taková by byla Evropa, kterou bychom mohli milovat.
• Technický pokrok nezastavíte - František Fuka a vzkazy, které mu přispěvatelé posílají.
• Informace jsou nejekologištější komoditou - kandidátský projev Michala Berga na sjezdu Zelených. Kdyby byla celá strana jako on, nemusel bych u voleb nikdy váhat. Tak snad mu kandidatura do předsednictva vyjde příště a vyštípe ty některé úlety, co uspěly tentokrát.
• Z prezidentské volby se stala fraška: jak z toho ven? - malá domů. :-)
• That Was Fast: Hollywood Already Browbeat The Republicans Into Retracting Report On Copyright Reform - chvilku to vypadalo, že američtí Republikáni najdou téma, na kterém bych se s nimi shodl. Ale jen chvilku.
• Přišel mesiáš a jmenuje se Karel - byl jsem se na krále králů do Lucerny také podívat a dojem si odnesl podobný. Surrealistický zážitek.
• BPI To UK Pirate Party: Shut Down Your Pirate Bay Proxy - tohle také není správné

Zaujalo tě ze seznamu něco? Flattruj!

Minulé úterý jsem měl již potřetí čest vystoupit na Českém internetovém fóru. V roce 2008 jsem v kontextu amerických voleb tvrdil, že občanský aktivismus a sociální média zásadně mění politický marketing, loni to samé o zpravodajství a společenské sebeorganizaci na příkladu arabského jara a hnutí typu Occupy a letos se dostal k financování médií a kreativní tvorby vůbec hovoříc o mém oblíbeném Flattru. Zpětně jsem si uvědomil, že se - aniž by v tom byl vědomý záměr - stále točím okolo stejných témat. Pouze kvalita prezentací se postupně trochu zlepšuje, jak se začínám kamarádit s Powerpointem. :-) Zde je teda ta poslední, s patřičným komentářem.

Má role na CIFu letos byla trochu odlišná. S příspěvkem vztahujícím se k dobrovolným příspěvkům na internetový obsah totiž vystoupil také (podle reakcí na Twitteru skvělý) František Fuka a především přímo švédský CEO Flattru Linus Olsson. Možná tak vůbec poprvé (?) konference hostila významného zahraničního přednášejícího a získala trochu globální perspektivy. Osobně jsem neměl čas si s Linusem více než jen potřást rukou a krátce pohovořit. V příštích dnech by však měly být publikovány dva rozhovory, které v Praze stihl pořídit, tak jej budete moci posoudit sami. :-)

Budoucnost žurnalistiky je růžová, ale peníze jsou stále potřeba

Co Flattr je a jak jsem se k němu dostal, jsem zde popsal již před rokem. Po půlročním pasivním oťukávání a příspívání pár eur dvěma oblíbeným blogům jsem - místo učení se na státnice - sepsal krátký vysvětlující spot a začal se zajímat, jak této službě aktivně pomoci v rozvoji na českém internetu. Věřím totiž, že financování tvorby je důležitý oříšek k rozlousknutí. Digitalní revoluce obnažuje absurditu vytváření umělých překážek šíření tvůrčích děl a informací (ať už novinových článků, akademických studií nebo filmů a písniček). Pokud jsou náklady na distribuci tvůrčího obsahu nulové, je absurdní, aby jakýkoliv uživatel byl odmítnut pouze proto, že nemůže či není ochoten zaplatit jakousi napevno stanovenou univerzální cenu.

Zároveň však příjmy z inzerce všem médiím razantně klesají a nezdá se, že by tento trend měl být v nejbližší sobě zvrácen. Je zpravodajství ohroženo? Nevidím to tak černě. Sociální média a občanská žurnalistika výrazně zlevnily a zjednodušily šíření informací i práci klasického novináře. Všechna média čelí tlaku na snižování nákladů a s ním spojené poptávce po povrchnosti. Přesto jsem přesvědčen, že o čemkoliv vás zajímá, můžete mít díky internetu a sociálním médiím daleko lepší přehled, než v době před údajným “úpadkem” novin. Prostor uvolněný novináři svižně zaplňují lidé s jiným profesním zaměřením. Nemají žurnalistické vzdělání, ale disponují znalostmi a motivací věnovat se do hloubky tématům, která jsou pro novináře z profese pouhou rutinou a obživou. Nostalgie stranou: od Tour de France přes komunální politiku v Krně až po situaci v Sýrii lze na internetu najít daleko více detailů a informací, než o čem by se nám mohlo kdy z papírovch médií zdát.

Přesto je jasné, že kvalitní tvorba není zadarmo. Pouhé potěšení a vedlejší zájmy nemusejí být vždy dostatečnou motivací a je na každém z nás položit si otázku, jak moc nám na zachování kvalitní novinařiny a kvalitní tvorby vůbec záleží a jak se o ně postarat. Možným řešením je jednoduchý systém, jak dobrovolně ocenit autora článku, písničky, básně… prostě čehokoliv skvělého. Čehokoliv, co možná neprodá statisíce výtisků a hafo reklamy, ale přesto je důležité, že vzniklo. [slajdy 1-2]

Jak Flattr funguje

Zde přichází do hry Flattr. Jako čtenář si nastavíte měsíční částku, kterou chcete do kvalitního obsahu investovat, klikáním na Flattr tlačítka označujete věci, co vás zaujaly a na konci měsíce se částka rovným dílem rozdělí mezi autory všech oflattrovaných věcí. Prostě takové lajkování, ale s reálným dopadem.  [slajd 3] 

Měla by ale o Flattru začít přemýšlet i tradiční česká média?

Nepřekvapivě tvrdím, že ANO. Flattr zatím zkouší především blogeři, “korporátní” média jsou vůči podobným experimentům přirozeně opatrnější. Věřím však, že to je chyba a že čas pro Flattr nastal teď. Důvody jsou čtyři.

1. Lidi přispívat baví
2. Flattr se v Česku rychle rozvíjí
3. Přidat tlačítko je hračka, žádný závazek
4. Komunita českých příznivců umí pomoci a poradit

[slajd 4]

1. Proč by lidé platili dobrovolně, když neplatí z donucení?

Drtivá většina skeptiků opakuje prostý, zdánlivě neprůstřelný argument. Když nefungují různé modely placených zdí, proč by lidé měli být ochotni platit sami od sebe? Na tuto otázku není jednoduché odpovědět. Zároveň se však ukazuje, že právě tohle lidé často dělají! Příkladem může být můj malý experiment na Lupě. Za článek Jak se změní média? Noviny kupovat nebudeme, budoucnost žurnalistiky je ale růžová jsem nepřijal žádný honorář, ale nechal čtenáře, aby mě ocenili flattrem. Přesto jsem nakonec vydělal přes 45 euro díky 35 přispěvatelům. Přibližně stejně, kolik by mi bývala Lupa zaplatila. Tento experiment lze napadnout z mnoha úhlů. Možná šlo o specifickou a neopakovatelnou situaci, možná jsem využil příznivců Flattru toužících ukázat efektivitu této služby. Ale ať je to jak chce, jeden fakt je neoddiskutovatelný. Někdo mi za obyčejný článek byl ochoten darovat přes 1000 Kč a když mu Lupa dala možnost, také to udělal. Polovina lidí si přitom kvůli tomuto daru založila Flattr účet a polovina z těchto začala flattrovat i jinde. Co je k tomu vede? Mohu soudit pouze z vlastního prožitku.

Věřím, že primární motivací je klasická touha zanechat za sebou stopu. Ne všichni máme na něco talent, ale všichni máme peníze. Když můžeme podpořit vznik něčeho cool, nestáváme se také tak trochu cool? Sebemenším příspěvkem nadílo si jej mohu tak trochu přivlastnit - a oprávněně. Nakonec nerozhoduje, kdo daný článek napíše nebo kdo složí danou písničku. Vznik je výsledkem týmové práce a financování je její důležitou součástí. Peníze jsou také nejlepším nástrojem hlasování. Každým flattrem zvyšujete šanci, že určitý autor či médium bude v podobné tvorbě pokračovat, hlasujete, co se vám líbí víc a co se vám líbí méně. Konečně každý touží po svobodě se sám rozhodnout a každý dává přednost důvěře před diktátem. [slajdy 5-7]

Proč je model “zaplať kolik chceš” lepší než placené zdi?

Stále znovu se vracejícím nápadem jsou různé polopropustné placené zdi. Jak jsou média tlačena ke zdi snižujícími se příjmy z inzerce, zdá se povinná platba za obsah jediným řešením, jak ze čtenářů vytěžit více peněz. Věřím, že to je stejným omylem v roce 2012 jako před 10 lety. Placené zdi jsou zlo a nemají na internetu šanci.

Důvody jsou minimálně tři. První je jasný - kdo chce kupovat zajíce v pytli? Kolik lidí by si tak asi zaplatilo za přístup k mému článku na Lupě, kdyby z něj viděli jen titulek a nějaký krátký výtažek? S pravděpodobností hraničící s jistotou by to byla nula. Mých pár hodin práce by nebylo nikomu užitečných a já bych si nic nevydělal. Nejdůležitější důvod je však jiný. Přispívám na to, co se mu líbí. Platím za to, co potřebuji. Spoluprovozoval jsem malý fantasy komunitní server. Uživatelé se pravidelně skládali na zaplacení domény, hostingu atp. Sami od sebe, bez jakékoliv protihodnoty. Po čase převážil pocit, že bychom těmto lidem měli něco poskytnout, odměnit je za jejich pomoc. Zavedli jsme tedy bonusový systém se speciálními funkcemi jen pro platící uživatele. Výsledkem však nebyl nárůst vybraných prostředků, naopak! 

Původně se totiž lidé skládali z pouhé lásky k serveru a komunitě, každý kolik chtěl a mohl. Když jsme z příspěvku udělali poplatek, tento vztah se změnil. Ze spolupráce se stal obchod, z podpory nákup. Přemýšlení “kolik mi na této komunitě záleží?” se změnilo v “za kolik mi tyhle bonusové funkce stojí?” Řada zjistila, že je vlastně nepotřebuje a přispívat přestala. Co z toho plyne? Žjeme v době informačního a mediálního přetlaku. Téměř žádný obsah není tak unikátní, aby uživatel snadno nenašel náhradu. Chcete-li jej tedy dokonce přesvědčit, aby vám za něj něco platil, nenamlouvejte mu, že vás potřebuje. Nepotřebuje.

Knížka Smart Pricing formuluje pět podmínek pro vhodnost modelu “zaplať kolik chceš”. Jsem přesvědčen, že internetový obsah naplňuje nejméně čtyři z nich a pro splnění páté vytváří skvělé podmínky. 1. Jeho distribuce se vyznačuje nulovými mezními náklady na dodatečného zákazníka. 2. Lidé se učí, že kvalitu je třeba ocenit, jinak prostě nezvnikne, a chovají se podle toho. 3. Různou “cenu” pro různé zákazníky lze dobře obhájit, není to chucpe podobné dvojím cenám pro cizince a domácí. 4. Tvůrčí činnost je extrémně konkurenční odvětví, což je dáno snadnou replikovatelností. A konečně 5. internet umožňuje vytvoření silného vztahu mezi autorem a konzumentem. Tvůrce se může prezentovat jako skutečná osoba s kompletním profilem, ne jen jako redakční zkratka. Může se čtenáři rozvinout opravdový dialog. [slajdy 8-10]

2. Flattr v Česku raketově roste

Tento měsíc jsme poprvé spočítali, jak si Flattr v Česku vede. Čísla jsou to povzbudivá, meziročně vyrostl na desetinásobek. Z nízkých hodnot se samozřejmě roste snadno, přesto je takový setrvalý růst slibným příznakem, že je o Flattr na českém internetu zájem. Identifikovali jsme na 150 českých webů, které implementovaly Flattr tlačítka, a zpětně spočítali, kolik flattrů za měsíc nasbíraly. Zjistili jsme, že naše práce na evangelizaci služby v Česku funguje. Po dlouhém období praktické neexistence Flattru na českém internetu, se věci začaly měnit v prosinci 2011, Vedle mého malého propagačního spotu se o to zasloužil především František Fuka, který Flattr zařadil mezi zdroje financování svého filmového blogu. O pár měsíců později vznikla skupina Český Flattr, usilím desítky lidí byla dokončena česká lokalizace služby a začali se přidávat další blogeři.

Možná nejdůležitějším je ale vývoj od září. Po normálním letním propadu se totiž Flattr v Česku vrátil k růstu. Zatímco však všechny předchozí nárůsty byly spojeny s nějakou významnou organizovanou akcí - lokalizací, popularizačním článkem, významným novým blogerem - růst v září a říjnu je zcela organický, bez aktivního přispění nějaké činnosti naší komunity. Flattr je tedy na cestě získat si české “early-adopters”. Tento trend může být jen podpořen získáním prvního tradičního média - magazínu Respekt. Věřím navíc, že některá další budou brzy následovat. [slajd 11]

3+4. Zavést Flattr je hračka a komunita umí poradit

I kdybyste snad měli pochybnosti, Flattr má ještě jednu přednost. Jeho zavedení je extrémně jednoduché. Nevyžaduje desítky hodin práce, nevyžaduje vysokou investici, nevyžaduje žádný závazek. Stačí vložit jednoduchý kus kódu a Flattr se postará o zbytek. Narozdíl od placených zdí je levným, neškodným a jednoduše odstranitelným řešením, takže experimentování s ním nestojí prakticky vůbec nic. 

Skupina Český Flattr se svými 130 členy vám navíc umí poradit a pomoci, a to s technickou i praktickou stránkou věci. Flattr není jen nějaký švédský start-up. Má v Česku zázemí a v případě potřeby je komunikace snadná. Ostatně dokládá to i přítomnost Linuse Olssona na CIFu. [slajd 12]

No jo, ale…

• …tohle přece v Česku nemůže fungovat, možná někde v jiných, lepších zemích. Nepodceňujte se, nejsme lakomí. :-) Navzdory obvyklému přesvědčení, Češi patří v regionu mezi nejaktivnější přispěvatele na kdeco záslužného, třeba na Kiva.org. Navíc není málo více než nic? Flattr možná není kompletním řešením financování médií, ale nemůže uškodit. Přidat ale pouze tlačítko na web rozhodně nestačí. Musíte svým uživatelům vysvětlit, proč, komu a na co vlastně mají přispívat.
• …komerčnímu médiu nikdo přispívat nebude, novináři jsou za práci placení. Někteří tak možná přemýšlejí, ale mnoho rozhodně ne. Flattr není charita, lidé jej používají z jiných důvodů, než je zabránit hladovění autora. Kvalitní obsah lidé umějí nalézt a ocenit, ani od novinářů (či právě od nich) není samozřejmý. Flattr má samozřejmě větší smysl pro Respekt než pro Blesk. Zásadní však je, že příspěvky by měly být zásadně určeny konkrétním autorům, nikoliv anonymní redakci. K autorovi máte vztah, k mediální společnosti nikoliv.
• …možná jednou, ale teď to nepoužívá dost lidí, nic bychom z toho neměli. Flattr je kvalitní předpřipravený nástroj, ale získat si musíte vždy své vlastní uživatele, nikoliv uživatele Flattru. Není to nový Facebook, kde byste hledali nové konzumenty. I proto je naprosto základní podmínkou správná implementace. Na tlačítko by návštěvník měl narazit přesně ve chvíli, kdy má chuť autora odměnit, nemělo by být ukryté kdesi v menu.

[slajd 13]

Jsme tu pro vás

Zaujal-li vás Flattr, ozvěte se. :-) Najdete nás na flattr.cz, twitter.com/flattrcz a facebook.com/groups/flattrcz [slajd 14]

Experimentální článek na Lupě “Jak se změní média? Noviny kupovat nebudeme, budoucnost žurnalistiky je ale růžová” mi prostřednictvím Flattru vynesl 40 euro - podstatně více, než jsem očekával. Rozhodl jsem se proto, že právě 40 euro proflattruji zpět. A to nejen jednorázově, ale od teď každý měsíc. Internetový obsah je pro mě ohromně cenný. Kdyby se za něj platit muselo, rozhodně by mi stál za tisíce měsíčně. Zároveň si o žádném z adresátů mých flattrů nemyslím, že by za svou práci byl přeplacen. Proto bez ohledu na to, kolik lidí flattruje a kolika lidem lze flattry poslat, považuji za správné vracet internetu aspoň trochu úměrně tomu, kolik si z něj beru.

Prakticky to znamená, že při průměrném dosavadním tempu flattrování pošlu každému oceněnému cca 40 korun za kliknutí. Dvě piva už jsou docela motivující, vložit tlačítko Flattru na web je navíc velmi jednoduché. :-) S tím též souvisí předpoklad, že si onoho obsahu musím opravdu vážit, nezvu přeci na pivo kde koho. :-) Proto na blogu zavádím tento nový formát, ve kterém se každý měsíc podělím o tipy na články, lidi a projekty, co měi zaujali. Tak tedy říjen.

• European Digital Rights - evropské sdružení organizací bránících občanská práva v digitálním prostředí, výrazně se angažovalo okolo ACTA
• Terms of Service; Didn’t Read - projekt pokoušející se přeložit podmínky používání a ochrany soukromí různých digitálních služeb z právničtiny do normálního jazyka
• Pražská univerzitní skupina AI - studentská skupina Amnesty International
• Put option - flattr Wikipedii, bo mi pomohla v práci
• Argumentace - blog logika Marka Pichy, kde rozebírá opravdový význam veřejných vyjádření
• PPI Blocked from Becoming Observer Members of WIPO - článek z Pirate Times mapujících události okolo pirátského hnutí všude po světě
• PRQ Raid Targets Revealed, Pirate Party Gets Boost, Plot Thickens…. - nájezd na jeden švédský “pirátský web” pomohl tamní Pirátské straně získat tisíce členů během pár dnů
• SuperFav - služba umožňující flattrovat na Twitteru pomocí hvězdiček
• FlattrStar - služba umožňující flattrovat v Google Readeru pomocí hvězdiček
• Joch vs. Klaus - Marek Picha skvěle rozebírá onen památný článek ultrakonzervativce Romana Jocha, kvůli kterému ho teď miluje půlka ultraliberálů
• EU wins 2012 Nobel Peace Prize - vtipný komentář k té naší nobelovce
• Pirate Party Sweden Sees Major Member Surge - o nečekaném růstu švédských Pirátů ještě jednou, tentokrát více detailů zevnitř strany
• Roumenův Rouming - Na Rouming jste už určitě někdy zabloudili. Věděli jste ale, že na něm lze i flattrovat?
• Tři novináři na vrub korupce - hranice mezi zvyklostí a korupcí je nepřesná, Patrick Zandl i o své zkušenosti
• Anti-Downloading Law Hits Japan, Up To 2 Years in Prison From Today - vězení za stahování?
• Tracnik - co byl z Twitteru odstraněn kardinál Vlk, je Marek Picha stabilně nejvtipnějším glosátorem všeho
• Víme první: Felix Baumgartner = Podvodník! - Felix nikdy s padákem neskočil!
• GIMP - GIMP jsem kdysi používal, přišel čas vrátit autorům něco zpět
• Philip M. Parker - autor knihy The 2009-2014 World Outlook for 60-milligram Containers of Fromage Frais vyhrál cenu pro nejdivnější název roku. A to má ještě dalších 107 tisíc knížek v záloze.
• Greek Mythology Family Tree - řeckou mytologii jsem kdysi hltal, ale ani tehdy jsem rozhodně neznal ani polovinu z těchto jmen
• Tvůrčí svobodu si rozvracet nedáme - aneb kdykoliv mě někdo odmítne, je to cenzura a korupce
• Respekt zavádí Flattr - první médium “starého světa” na palubě, Respekt je vždy pokrokový
• Mount Stupid - jaký je vztah mezi sílou přesvědčení a hloubkou znalosti
• Exkluzivně: Vrchním soudce Jaroslav Bureš - hrozná zpráva, která se zatím nedočkala pozornosti, jež by si zasluhovala

Flattruj a nech si flattrovat!

Před dvěma měsíci se rozepsal o fetišizaci mediálního vystupování, někdo by to také mohl nazvat fetišizací politické korektnosti v západním světě. V Česku však tento trend soupeří ze zvláštním trendem opačným. Politická korektnost je mnohými považována za stejně sprosté slovo jako “feministka” či “pravda a láska” a jako opačný extrém si fetišizujeme její odmítání. Hrozí nám tyranie politické nekorektnosti? :-)

Korektní znamená slušný

Proč má politická korektnost tak špatný zvuk? Přívlastek “politická” tomu určitě nenapomáhá, máme ve zvyku považovat cokoliv a kohokoliv spojené s politikou za automaticky negativní. Korektnost sama je však prostě jen slušnost. Pokud se z politické korektnosti nestává fetiš, je to prostě jen požadavek chovat se v komunikaci slušně, dodržovat úrčitou úroveň, něco jako nemluvit sprostě. Je opravdu tak skandální něco takového vyžadovat?

V zásadě jsou dvě situace, kdy člověk na politickou korektnost naráží. První jsou výroky typu “Židé si holocaust zasloužili.” Zavrhování lidí, kteří něco takového prohlásí, projevem politické kotrektnosti ve skutečnosti není. Říká-li někdo něco zlého a myslí tím něco zlého, pak ho je jednoduše třeba považovat za “zlého” a vůbec nezáleží na tom, jak přesně to formuluje. Petr Hájek je zlý člověk nikoliv proto, že pro homosexuály použil “nekorektní” označení devianti, nýbrž pro svou velmi nekřesťanskou nenávist ke kdekomu.

Druhou situací jsou výroky a projevy, které nejsou zamýšleny špatně, ale mohou špatné následky vyvolat. Aktuálním příkladem je třeba publikování fotky pozadí kolegyně z práce s erotickým podtextem. Autor fotografie to může mínit jako vtip. Může být přesvědčený zastánce rovných práv a odpůrce jednostranného sexismu. A majitelce pozadí nemusí fotka vůbec vadit. Jenže i tak může jít o příspěvek do “objektivizace žen” s evidentními negativními důsledky, které to pro naši společnost má. I výrok, jehož obsahem není nic špatného, může mít negativní důsledky, dostane-li se mezi lidi neznalé celého kontextu. (Nemluvě o tom, že i lidem znalým kontextu a plně chápajím obsah sdělení se mohou neustále omílané stereotypy uložit do podvědomí, jakkoliv jsou na úrovni vědomí přesvědčeni o jejich mylnosti.)

Kontext je vše

Záleží přitom na situaci a místu a publiku. Co je v pořádku říct v hospodě, není vhodné pronést do televize. Co může prohlásit taxikář by někdy neměl říci premiér. Nejde přitom nezbytně o pokrytectví. Komunikace v různém kontextu má prostě různé důsledky.

Kdy už jde korektnost moc daleko? Tvrdil bych že tehdy, pokud se z ní stává prázdná hra. Kdy už výrok není “závadný” pro své možné negativní důsledky, ale prostě jen proto, že porušuje jakousi konvenci, kdy z korektnosti zbývá jen fetiš. Prohlásí-li politik německé Pirátské strany: “Zažíváme stejně rychlý vzestup jako NSDAP v letech mezi lety 1928 a 1933”, evidentně tím ani nemyslí nic špatného, ani si to nikdo nemůže špatně vyložit. Jakékoliv přirovnání s NSDAP je však tabu, povinnosti používat v komunikaci nacismus výhradně v negativním (a nikoliv ani neutrálním) kontextu je poněkud samoúčelná fetiš.

Nebo jiný příklad. Proč se jižní země zdají být vesměs méně rozvinuté než země severní? Dlouho jsem se domníval, že má tato otázka naprosto jasné vysvětlení. Na jihu je horko, v horku jsou lidé liní, líní lidé neprosperují. Stavěl jsem na osobní zkušenosti, v horku se mi prostě špatně pracuje. Přesto v Británii výrok “Afričané jsou chudí, protože jsou leniví” považovali mí kamarádi za kontroverzní a snad neslušný. Přitom proč? Vždyť to je prostě jen hypotéza, kterou je možné testovat a případně vyvrátit! Domnívám se, že v akademickém prostředí je svoboda formulovat a zkoumat naprosto jakékoliv hypotézy správná. V mezičase jsem si o tématu přečetl trochu více a změnil názor. Acemoglu a spol. mě přesvědčili, že důvody nerovnosti ve světě jsou spíše historické a souvisejí s fungováním institucí a že teplota je sama o sobě spíše zanedbaletným faktorem. Ekonomický výzkum mi jednoduše mou na selském rozumu postavenou hypotézu vyvrátil (respektive mě přesvědčil, že jsem se pravděpodobně mýlil). Ale mít možnost položit si onu citlivou otázku je správné.

Bylo by však správné tuto hypotézu vyslovit, kdybych byl politikem či jinou veřejnou osobou? Nebylo! Při veřejné komunikaci je třeba zvažovat všechny důsledky. Objevitel DNA James Watson může přemýšlet, zda jsou černoši stejně inteligentní jako jiné rasy. To je legitimní otázka pro výzkum. Ale zejména za situace, kdy jsou závěry dosavadního bádání přinejmenším smíšené (a dokonce spíše naznačující genetickou rovnost), je nezodpovědné o nižší inteligenci černochů veřejně zaspekulovat. Je to nezodpovědné, jelikož a) svou autoritou podporuje tvrzení, které nemusí být pravdivé a může mít okamžité negativní důsledky pro chování společnosti, b) bez dalšího může být veřejností desinterpretováno jako podpora rasismu (resp. selektivního chování k jednotlivci na základě příslušnosti k jisté skupině).

Fetišizace politické nekorektnosti

U nás je však často fetišizován opak: politická nekorektnost, respektive hulvátství. Kdokoliv udělá či prohlásí něco opravdu hnusného brání se kritice slovy o “cenzuře”, “snaze potlačit jiný názor” či právě “politické korektnosti”. Jako kdyby být hulvátem bylo samo o sobě hrdinství, bez ohledu na to, jestli je samotný obsah výroku zavrženíhodný. Hulvátem přitom umí být každý. Mluvit sprostě a na všechny křičet jako Babiš není žádné umění, urážka není odvaha. Nigel Farage má v Česku spoustu fanoušků, jeho slova o “mokrém hadru” adresovaná jednomu z europrezidentů Van Rompuyovi se stala téměř kultovní mem. Přitom proč? Bez ohledu na to, jestli Van Rompuy charisma má či nemá, je snadné “vyhrát debatu”, pokud se člověk neštítí sprostých urážek. Proto bychom takové lidi měli předem diskvalifikovat.

Fetišizace politické nekorektnosti má přitom dvě tváře. Vedle toho, že se pod praporem boje s politickou korektností vezou i lidé s nejen nekorektní formou, ale i obsahem komunikace, automaticky podezřelý a posměchuhodný je každý, kdo není dostatečně nekorektní. Je asi sympatické, že máme sklon k jistému odstupu a nedůvěřivosti vůči všemu pompéznímu. Ale proč na “Jak se máš?” odpovídáme “Ale jde to” i tehdy, když se máme fakt dobře? Proč se už pár dní po smrti jedné z nejvýznamnějších osobností českých dějin začne diskutovat, “zda to už není příliš”? Když se v komunikaci nebojíme být rázně negativní, možná bychom ráznou pozitivnost nemuseli považovat za hnusný patos. Být  pozitivní stejně jako “politicky korektní” se u nás zdá být paradoxně odvážnější než opak. :-)

Kdy se pohoršovat?

Kde je tedy nějaká rozumná hranice, co už by v komunikaci mělo být nepřijatelné? Osobně aplikuji dvojí test.

Test účelu. Řekne-li někdo něco hnusného a myslí tím něco hnusného, pak je hnusný. Mým sociálním okolím teď proletěl jeden rasistický vtip, něco o křížení černocha s chobotnicí. Obecně mám nekorektní vtipy rád a dokonce je i šířím. Ale pouze proto, že je považuji za vtipy sebeironické, sebeshazující, mířící na vypraveče samotného. Ovšem pokud mi vtip o černochovi s chobotnicí povídá někdo, kdo předtím strávil 5 minut urážením Didiera Drogby včetně slov o opici, pak mě místo pobavení pohoršuje. Protože podle všeho vtipnost neshledává v “hele koukejte, teď jsem řekl něco hrozně, ale hrozně idiotského”, ale v “černoši po staletí sbírali bavlnu jako otroci, na to se hodili nejlíp, hahaha”.

Test kontextu. Co je dovoleno volovi, není dovoleno Jovovi, abych otočil známé rčení. Čím větší riziko, že v daném kontextu může být dobře myšlený výrok nepochopen nebo zneužit, tím horší je. Vedle Jamese Watsona a mých úvah o teplotě bych zmínil ještě jeden příklad. Po vraždě devítileté Aničky se objevila spousta velmi drsných vtipů. Nepovažuji je za projev nelidskosti, protože jejich vtipnost opět nespočívala ve zlehčování onoho neštěstí, ale v “hele koukejte, teď jsem řekl něco hrozně, ale hrozně idiotského”. Jenže ani tak se nehodí všude. Na Twitteru Davida Grudla je v pořádku. David Grudl zde pravidelně sbírá ty nejkanálnější vtipy, kdo ho čte, je mu jasné, jak je myslí. Ale když jsem pokusně tento vtip zkopíroval na svůj facebookový profil, do 10 minut jsem měl pod ním pět odsouzení za “lhostejnost”, “nelidskost”, “morální úadek”. A domnívám se, že asi oprávněně. Na rozdíl od Davida Grudla jsem o dost rezervovanější a podobné věci píšu málo. Proto bylo v kontextu mého profilu myslitelné, že bych to snad mohl myslet i jako zábavu na účet té nebohé holčičky a být tak součástí onoho domnělého “morálního úpadku”.

Jednoduše: vždy záleží na smyslu výroku a zároveň i na situaci, ve které je vyřčen, a obecenstvu, kterému je určen.

Evropa (respektive Evropská unie) nesporně prochází největší krizí od svého vzniku a začínají se objevovat zcela vážné pochyby, jestli v této formě může vůbec přežít. Diskuse se zdánlivě vede mezi dvěma tábory. Mezi “eurooptimisty”, kteří by prý chtěli problémy Evropy vyřešit užší spoluprácí a větším centralismem, a “euroskeptiky”, kteří se prý chtějí vrátit k volnější a decentralizované unii. domnívám se, že tato dělící linie je omylem. Daleko důležitější otázkou, než zda tu či onu pravomoc bude mít úředník v Bruselu, Berlíně, nebo Praze, je: chceme Evropu demokratickou?

Demokracie znamená odpovědnost

Evropa dnes totiž demokratická není. Její institucionální uspořádání je výsledkem desetiletí “mírného pokroku v mezích zákona”, kompromisů mezi státy a ad hoc řešení, které přetrvávají jen ze setrvačnosti. Zkuste si vybavit nejdůležitější české veřejné instituce. Jak se jmenují, co mají za účel, kdo volí jejich představitele, jakým způsobem rozhodují. Teď si to samé zkuste na evropské úrovni. Víte, kdo vám v Česku zvedá DPH? Jaké ministerstvo, strany a s trochou úsilí i třeba poslanci? Předpokládám, že ano. A víte, na koho v Evropě směřovat hněv za zákaz žárovek? Já ne.

Základem demokracie je možnost mstít se a odměňovat za rozhodování veřejných institucí. Odpovědnost. Politici se odpovědnosti rádi vyhýbají. Kdo může za solární tunel? Kdo může za zamoření Česka automaty? Kdo může za předražená armádní letadla? Metoda rozmělnění odpovědnosti až do úplného vytracení je přítomná všude. V Evropě je však unikátně nedílnou vlastností celého institucionálního uspořádání. Není divu, Evropu stvořili politici sobě k vůli. Jenže kde není odpovědnost, tam není demokracie. Stará americká zásada říká: “no taxation without representation” a nelze nesouhlasit s nobelistou Amartyou Senem, že to přesně popisuje aktuální situací Evropy.

Nejkulaťoulinkatější a také nejneobhospodařovávatelnější

Jak by měla vypadat fungující Evropa? Především by měla být postavena na klasické dělbě moci, měla by mít jasnou moc zákonodárnou, výkonnou i soudní (a kontrolní). Často se tvrdí, že Evropa je jiná, že normální pravidla pro ni neplatí. Že není ani státem, ani federací, ani konfederací, že je speciální, sui generis. Že je potřeba brát v ohled historická, jazyková, národní a kdo ví jaká ještě specifika, že se nesmí spěchat a že na to či ono ještě není Evropa připravena. Nesmysl! Špatné uspořádání je špatné stejně tak teď jako kdykoliv v budoucnu a instituce tvořené za pochodu nemohou z principu nikdy fungovat dobře, transparentně a odpovědně. Evropa se již příliš dlouho snaží neúspěšně vymyslet nejkulaťoulinkatější kolo, zatímco jezdí na hranatých pneumatikách.

Jádro evropského uspořádání tvoří čtyři instituce. Evropská komise, Evropská rada (+ Rada Evropské unie, heh), Evropský parlament a Soudní dvůr EU. To se zdá docela přehledné a intuitivní, no ne snad? Máme tu jakoževládu, jakožeparlament a jakožesoud. Jenže jen jakože.

Jakožeparlament

Evropský parlament je skoro parlamentem. Nemá však legislativní iniciativu, pouze schvaluje a odmítá, co mu je shůry předloženo. Nemá ani podstatný vliv na složení Evropské komise, maximálně může její navržené členy vetovat. Je jediným evropským orgánem, který skutečně volí evropští občané. Jenže jich k volbám chodí stále méně a hlasují podle místních, “národních” témat. V Evropském parlamentu tak sedí lidé, které nikdo nezná a v horším případě ani nic moc nedělají. Jejich znovuzvolení není závislé na podpoře a oblibě veřejností, není ani příliš závislé na jejich práce v EP, je závislé hlavně na domácí politické situaci a jejich pozici v domácí straně. Evropský parlament je trafika, která Evropě dává jen zdání demokracie.

Jakoževláda

Evropská komise je skoro vládou. Má prezidenta, má jakobyministry neboli komisaře a jakobyministerstva neboli generální ředitelství (to není vtip, fakt se to tak česky jmenuje). Jenže počet komisařů není stejný jako počet generálních ředitelství a komisaři je fakticky neřídí, jsou pro ně spíše poloautonomní servisní organizací. Někdy spolupracují lépe, někdy spolu fakticky soupeří. Komisař tak není tak docela odpovědný za “svá” generální ředitelství a ani generální ředitelství nenesou odpovědnost za politiku komisaře. Komisaři navíc nejsou vybíráni podle svých schopností. Nejsou vybíráni ani podle aktuální politické většiny v Evropském parlamentu a dokonce ani podle politického zařazení “jejich” prezidenta. Jsou fakticky vybíráni národní vládou a pro každou zemi se najde jedno místečko. Jsou solitéři, kteří mají málo možností určovat evropskou politiku ve své oblasti a vzhledem ke způsobu jmenování za ni nemají komu odpovídat.

Jakožesenát

A ani prezidenta nemá Evropa jednoho, ale pro jistotu dva. Ten druhý stojí “v čele” Evropské rady a zdá se, že je dokonce tím “hlavnějším”. Minimálně Evropu častěji reprezentuje navenek. Tedy alespoň někdy. Neprezidentuje však příbuzné Radě Evropské unie (opravdu je v tom rozdíl!), té prezidentují jednotlivé národní státy. Podle jakého klíče? Prostě když na ně vyjde řada. A jaký je vlastně smysl Rady? Zní jako jakési regionální shromáždění. Něco jako druhá komora parlamentu, která však dává větší sílu menším zemím. Tak by to být mělo. Ale není. Rada je hybridem na pomezí moci výkonné a zákonodárné, něco mezi komorou parlamentu a vládou. Má vlastní a obrovský aparát, který soupeří s Evropskou komisí. A ani s tím posláním být pojistkou pro malé země to není tak žhavé. Zatímco v USA jedna komora parlamentu víceméně odpovídá rozložení populace mezi státy a ve druhé je každý stát zastoupen rovně bez ohledu na jeho velikost, Evropa se každého jednoduchého systému štítí. Výsledkem je, že v Evropském parlamentu sice máme jen 4.5x méně poslanců než Německo a výměnou za to je v Radě pravidlo dvojí většiny 55 % států (a někdy také 72 %) a 65 % populace. Prosté a flexibilní.

Existuje evropský démos?

Tvrdí se, že to tak všechno musí být, protože Evropa nemá svůj politický lid, svůj démos. Dokládá se to slabou účastí v evropských volbách a obecným nezájmem lidí o evropské dění a evropskou politiku. Jenže o evropskou politiku se lidé nemohou zajímat, když nic takového jako evropská politika neexistuje! Samozřejmě, na evropské úrovni se toho děje spousta, obrovské množství věcí, které nás v denním životě zasahují, pochází “z Evropy”. Ale tam v Evropě je neprosazují evropské vlády a neschvalují evropští politici. Tam v Evropě je prodují autonomní úředníci, národní politici tlačící přes evropské instituce své domácí záměry a parta druhořadých evropských “politiků”-trafikantů s naprostým nezájmem o veřejnost. Koho má takové politické představení bavit, kdo ho má sledovat?

Evropa je rozdělená historicky a především jazykově, neexistuje ani nic jako společný mediální prostor. Jenže jak je možné, že o francouzských volbách a politicích ví průměrný Evropan daleko více než o těch “svých”, evropských? Skutečně by se Evropané do volby svého evropského prezidenta nezapojili a neinformovali alespoň tak, jako když jeden z větších evropských států volí prezidenta národního? Skutečně by média nedokázala o dění tam v Evropě, referovat alespoň tak dobře, jako o dění tam ve Francii - pokud by se tam v Evropě opravdu něco dělo?

Nigel Farage je nejevropštějším politikem

Dva příklady tyto obavy popírají. Nigel Farage a ACTA. Nigel Farage, který by Evropskou unii nejraději rozpustil, je paradoxně nejznámnějším evropským poslancem. Znají ho doma v Británii, ale znají ho i po Evropě, v českém Hyde Parku dostal 92 % kladných hlasů. Jakto? Protože ono je již dnes možné vytvořit si celoevropský profil, jazyk a národní hranice nejsou betonové zdi. Europolitik však potřebuje téma, potřebuje názor a musí mít motivaci vůbec být veřejně známý. Je ironické, že aktuálně jsou politici stavící celý svůj program na odmítání EU jediní, pro které je pozornost věnovaná evropským tématům důležitá. Není to však nesmyslné. Nigel Farage je do Evropského parlamentu volen pro své názory na evropská témata. Jan Zahradil se tam dostal díky pozici v ODS a nechuti veřejnosti k Paroubkovi. Proto Nigel Farage své názory potřebuje trousit všude okolo, zatímco Jan Zahradil hlavně potřebuje, aby na něj bafuňáři ODS nezapomněli.

ACTA: démos existuje!

ACTA je prvním v podstatě evropským tématem, které zmobilizovalo evropské občany napříč hranicemi. Je to poprvé, co evropská veřejnost svůj tlak směřovala nejen na své národní politiky a strany, ale správně také na europoslance. Psaly se petice, posílaly emaily, pořádaly demonstrace. A evropští poslanci v šoku  nad tímto nevídaným úkazem povolili a ACTA podle všeho potopí. Bez ohledu na váš názor na ACTA, toto je příklad fungující demokracie. Kdyby europoslanci názor veřejnosti ignorovali, museli by se jim v dalších volbách osobně zodpovídat a velmi reálně by evropská politika výrazně promluvila do výsledku evropských voleb.

Evropský démos existuje. Potřebuje však evropské politiky. A potřebuje vědět, na koho se zlobit a komu být vděčný. Potřebuje více odpovědnosti a demokracie v Evropě.

Krize je příležitost

Evropa prochází historickou krizí. Ale každá krize je především příležitostí pro nový začátek, pro odvážnou změnu. Počátkem pozoruhodného amerického rozkvětu totiž byla také krize. Krize vůbec ne nepodobná dnešní evropské realitě. V tzv. kritickém období, byly USA slabou konfederací s nefunkčními institucemi a procházely velkou hospodářskou krizí. Výsledkem úsilí politických myslitelů a odvážných politiků byla americká ústava, která vyčistila uspořádání Ameriky a nový systém dokázal s malými změnami přetrvat dvě století.

Evropským mottem byl dosud vždy jen kompromis. Obvykle velmi vysilující, nudný a nahodilý. Výsledkem je směsice institucí a vztahů, které ani lidé zevnitř evropského aparátu vlastně nechápou. Místo uvažování: “Může tento systém přetrvat staletí?” je evropským krédem: “Odsune nám tato změna problém aspoň o další 2 roky?” Krize je příležitostí tohle změnit a odvážně odřezat každý evidentní nesmysl, který Evropu sužuje.

Více? Méně? Lépe!

Takže více Bruselu, více Berlína, nebo více Prahy? To je přece většině lidí úplně jedno. Chceme především, aby naše společnost fungovala a aby náš hlas měl kde zaznít, měl váhu. Jestli bude to které razítko úřadovat v tom či onom městě je přeci vedlejší. Pokud je vhodné, aby jistá věc byla zařizována v obci, ať je zařizována v obci. Je-li pro vhodnější vláda, ať je to vláda. Je-li efektivnější pan-evropská instituce, ať je to Brusel. Důležité je, aby rozhodnutí odpovídala našim představám, abychom se do procesu mohli zapojit a abychom věděli koho trestat.

Můžeme se domnívat, že evropské orgány by měly rozhodovat více než dnes. Můžeme hájit opak. Nebo mít odlišný názor oblast po oblasti, téma po tématu. Spor mezi centralizací a decentralizací je věčný a probíhá na všech úrovní od obcí až po globální organizace. Jedno je však jisté. Bez ohledu na to, kolik toho bude “Brusel” rozhodovat, měl by se nám zodpovídat a měli bychom jej demokraticky ovládat. Neměl by být jen dalším chytrým fíglem, jak odpovědnost před občany rozmělnit až do neexistence.

Naše Evropa, naše právo vybrat

Evropa je rozbitá. Pokud ji nechceme úplně rozpustit, měli bychom trvat na zásadních změnách v jejím uspořádání.

Měli bychom požadovat opravdovou evropskou politickou vládu s opravdovým vlivem na chod evropských institucí. Evropskou vládu s evropským prezidentem odpovědnou evropským občanům.

Měli bychom požadovat odstranění různých kvaziinstitucí a kvazivýborů v čele s Radou. Je potřebné, aby v Evropě malé státy nebyly pod naprostým diktátem států velkých. To je posláním společné Evropy, to je výdobytkem oproti celým staletím evropské historie před jejím vznikem. Ale možná by toho normální Evropský senát dosáhl lépe než netransparentní dohadování zástupců národních vlád v Radě.

Měli bychom požadovat více evropských politiků, jejichž osud bude přímo záviset na vůli veřejnosti. Politiků, kteří se nebudou moci pět let kdesi prospat, a pak být znovu zvoleni z vůle jejich domácí strany. Přímo volený evropský prezident a evropští senátoři by Evropě dali tvář. Copak opravdu chceme, aby nám našeho prezidenta vybírala Merkelová s Hollandem? Copak nevěříme, že bychom dokázali zvolit někoho lepšího než Van Rompuye? Je to naše Evropa, naše rozhodnutí!

Nenechme se zatáhnout do střetů o větší či menší Evropu. Tato krize je příležitostí dosáhnout větších cílů, je příležitostí vzít si zpět naše demokratická práva. Je příležitostí vrátit moc do rukou občanů. Je příležitostí vymyslet Evropu, kterou bychom mohli milovat.

Demonstrace síly

policejní demokracie

vazba - nuda

chobotnice Kubice

vazba je tortura

normální lidé, platili daně

roubík

estébácké metody

lístek na autobus

podprahové sdělení

dr. Rath-Lecter

znalecký posudek.

Kníže spí

Nemohla uniknout ani koruna

IZIP, Drábek

nevzal jsem nic

rádobyodposlechy

peníze na volby

nevzal, nevzal, nevzal

Kubiceho člověk

širší množina

náhodička

o Ústí ani čárka

udělat Ratha

zkorumpovaná Bradáčová

na ruku

masivní odposlechy

obludná akce

průmyslová špionáž

největší nepřítel státu

vo co tam šlo

běží čas

past sklapla

troubu měli

třeba bych to vrátil

takzvaně při činu

ste fakt dobrej

zlikvidovali by každého

osobní msta

obludná mašinérie

trápení lidí

já jako lékař

zámek spadne

školy budou chátrat

kabinet v cele

Rathem to skončí.

Kníže spí na stole

Zničí každého

lide raduj se

čudla a sumec

samopal a hračky

žádná díra

šustění časopisu Pohoda

mně jde o život

parafráze na Gluma

něco pěkného, žlutého v kapsičce

odvaz v kuchyni

neuvěřitelná mašinérie

já, Tymošenková

selektivní spravedlnost

objektivní experti z ciziny

ať jdou.

Viním vládu

viním Kubiceho

viním Bradáčovou

viním policii

viním Němcovou

viním opozici

viním většinu politiků

děkuji voličům

boj i za vás

malí synové

Kubiceho chobotnice

děkuji za pozornost.

#rath

BONUS: Kníže - ležící, spící